ŠIML

To hříbě jsem poprvé uviděl, když mu byl rok a ňáký drobný. Nijak se nelišil od těch dvou, kteří na trénink přicestovali s ním, ale způsob, jakým se na mě podíval, když se zpocený a vystrašený vypotácel z přívěsu, byl tak jiný než u ostatních koní a jak už se to někdy stává, byly to na první pohled oboustranné sympatie. V duchu jsem se modlil a prosil šéfa, aby mi toho tmavého chlupatého šimla přidělil, aby se počítal do "mých" svěřenců. Prostě někdy to tak bývá, že se zamilujete do koně, jen co se na něj podíváte, ani nemusíte vidět nic extra.

Hříbě mi nakonec přidělil, i když mě to stálo nemalé úsilí, přemlouvání a ujišťování, že jsem pro něj ten pravý. Vesele jsem ho zavedl do připraveného boxu mezi dvěma ostatními hřebci, o které jsem pečoval a jezdil je v práci. Zřídkakdy jsem některého ze šéfových koní jel v dostihu, protože měl samozřejmě lepší jezdce, ale mě takhle bylo dobře. Stačilo mi pouze nasát atmosféru dostihů, diváků v radostném očekávání a netrpělivost caplujících koní. Byl jsem tak šťastný, ale když jsem se občas dostal do sedla plnokrevníka v některém z nedůležitých dostihů, dovedl jsem to ocenit a vážil jsem si toho.

Když jsem dokončil svou práci, stál jsem jen tak u boxu a to hříbě pozoroval. Už se otrkal a začal zkoumat svou dávku sena. Pak přišel šéf na obvyklou pochůzku a novým hříbatům přinesl cedule se jmény. Lucky Old Sun, to je jméno. Chvíli jsem přemýšlel, jak mu budu říkat, ale vzdal jsem to, nějak se to vyvrbí.

A stalo se tak hned druhý den ráno, když jsem přišel do stáje a řekl: "Tak jak se ti spalo, Šimlíku?"

Od té doby pro mě to hříbě bylo Šimlíkem nebo Šimlem.

Když jsem skončil trénink svých dvou dospělých svěřenců, věnoval jsem se hříběti. Každý den dvakrát jsem ho půl hodiny lonžoval, ve volných chvílích jsem ho učil poslušně stát na třech, aby se později nechal v klidu okovat, na dvě hodiny jsem ho pouštěl do výběhu, aby vybil přebytečnou energii. Pomáhal jsem mu poznávat cizí předměty a vůbec to, co bude v životě potřebovat.

Zanedlouho okusil sedlo a jezdce na svém hřbetě, první podkovy na kopýtkách a pak zjistil, že běžet s ostatními koňmi a touha předhonit je, je tak silná a přirozená, že nic lepšího nemůže být.

Měl jsem sto chutí šéfa zulíbat, když mi jednoho dne řekl, že Šimla přihlásil na první dostih a chce, abych ho jel já, aby koník poprvé závodil a cítil podporu známého člověka. Pár dní na to, brzy po ránu, jsme vyrazili vstříc prvnímu dobrodružství. Šiml to cítil, tenkrát jsem myslel, že znervózněl, a nedivil jsem se. Když jsem ho na závodišti vyvedl z přívěsu, rozhlédl se zvědavě po tom neznámém prostředí a spoustě koní a pronikavě zaržál.

Zbývaly nám tři hodiny. Zavřel jsem hřebečka do pronajatého boxu a šel si připravit potřebné věci včetně sedla a drezu. Koně jsem pěkně vypucoval a, abych mu dopřál chvíli klidu, odešel jsem se dívat na mílový dostih II. kategorie.

Později jsem se v šatně jezdců převlékl a se sedlem na rukou vešel do vážnice. Promluvil jsem si se šéfem. Řekl mi, ať Šimla nehonim, že se jde jen proběhnout, ale samozřejmě mám jet tak, jak to bude hříběti vyhovovat. Se sedlem odešel a já ho za okamžik následoval do padocku, kde mi stejné ordre zopakoval před majitelem.

Když jsem usedl do sedla, Šiml začal nervózně poskakovat. Mluvil jsem na něj a nepřestal, ani když jsme absolvovali zkušební cval. Do startovních boxů se mu mezi deseti cizími koňmi moc nechtělo, ale nechal se přemluvit. Na startu zaváhal, ale okamžitě zabral, až jsem ho musel trochu krotit, aby šetřil cíly. Při tréninku to bylo tak jiné. Teď jsem cítil nejen jeho fyzickou ale i psychickou sílu. Měl jsem pocit, jako ty mi říkal: "No tak pust mě přece." V cílové rovince se do toho opřel úplně obdivuhodně. V tu chvíli jsem pochopil, že nebyl nervózní, ale že se těšil.

Přišli jsme o hlavu čtvrtí, Šiml měl tolik síly, že za cílem si ještě vztekle vyhodil, nemohl zřejmě pochopit, že jsem mu nedovolil předstihnout ostatní koně. To, co jsem zažil s ním jsem ještě nikdy s jiným koněm nezažil. Možná jsem právě pochopil, co znamenají dostihy.

Když jsem nadšeně vyprávěl průběh dostihu šéfovi a majiteli Šimla, šéf se jen usmál a odešel, ale majitele to tak nadchlo, že chtěl slyšet všechny podrobnosti a se vzrušeným výrazem mi naslouchal.

Jak jsme zjistili, Šimlovi ten první dostih ani v nejmenším neuškodil. Nebyl unavený, už druhý den ráno nedočkavě vyhlížel, až spolu budeme trénovat, ani mu neotekly nohy. Z toho důvodu a taky proto, že v tréninku se jevil moc dobře, byl přihlášený na dostih, který se konal o tři týdny později.

Šéf za mnou jednou po cvalech přišel a říká: "Chtěl jsem, aby ho jel Tonda, ale majitel si výslovně přeje, abys ho sedlal zase ty..."

Upřeně jsem na něj zíral a snažil se nedat najevo obrovskou radost a vzrušení.

"Souhlasil jsem," řekl ještě. "Koukej zhubnout aspoň dvě kila" a odešel.

"Rozkaz, šéfe," zasalutoval jsem a když byl z dohledu, zařval jsem jak tur a vyskočil metr vysoko. Šiml cukl hlavou a ukřivděně se po mně ohlédl.

"Ty můj krasavče," konejšivě jsem ho pohladil. "Zase spolu pojedeme."

Když jsme spolu stáli v padocku, já v pestrém drezu, šéf v saku a klobouku, řekl: "Jeď podle srdce. Já ho znám sice z tréninku, ale ty ho jedeš. Když to půjde, jdi na vítězství, když to nepůjde, šetři ho."

A ono to šlo. Opět mě překvapila jeho obrovská touha a bojovnost a v cílové rovině jsme se snadno dostali přes čtyři koně k vítězství. Bylo to moje první, Šimlovo první, naše společné první místo. Bylo to tak zvláštní. Šimlík jako by to věděl, nosil se jak primadona. Při předávání cen se zastavil zadkem k tribuně, zvedl ocas a ulevil si. Závodištěm se rozlehl ohlušující smích a potlesk.

Naše forma nebyla vždycky tak oslnivá. Před naším pátým dostihem, po třech vítězstvích, když jsem se mu v padocku vyhoupl do sedla, hned jsem cítil, že je to jiné než v předcházejících příležitostech. Sice se choval jako jindy, ale věděl jsem, že nemá chuť. Nechal jsem si to pro sebe, myslel jsem, že se to změní, ale když jsme přišli do cíle uprostřed pole jen s největším vypětím sil, věděl jsem , že jsem měl pravdu. Šimlík mi dával najevo, že nemá chuť soupeřit.

Šéf i majitel chápavě přikývli, když jsem jim sdělil mé domněnky. Snad mi rozuměli. Od té doby jsem věděl, jak bude vypadat průběh dostihu, když jsem se v padocku usadil do sedla.

Na počátku další sezony jsme se v prvním dostihu nešťastně zapletli do pádu dvou koní na kluzké trávě v oblouku. Musel jsem Šimlíka prudce strhnout doleva, abychom o ně nezakopli a tenhle manévr nás stál několik délek a už jsme neměli šanci dostihnout vedoucí koně. Šiml vztekle zašvihal ocasem, přitiskl uši k hlavě a pustil se do pronásledování. Závratnou rychlostí běžel za pěti koňmi. Bál jsem se o něj, ale věděl jsem, že má svůj den, tak jsem se ho nesnažil brzdit. Těsně před cílem jsme šli hlava-hlava se třetím koněm v pořadí a cílová fotografie ukázala, že jsme o nos dřív v cíli. A bylo to krásné třetí místo, někdy takové umístění a hlavně způsob, jakým se docílí, je lepší než vítězství. Ale Šiml se svou povahou bojovníka ze sebe vydal všechno a při odsedlání se sotva udržel na nohou. Přitiskl jsem obličej k jeho zpěněné hubě a hladil ho po potem zmáčené hlavě. Děkoval jsem mu za jeho statečnost, takový výkon jsem ani nepožadoval ani nečekal.

"Seš neuvěřitelný koníček."

Bál jsem se, že nebude v pořádku do Velké jarní ceny, ale podcenil jsem ho. Druhý den po dostihu byl sice ještě unavený, ale během dvou dnů byl ve svém obyklém rozpoložení a nedočkavě vyhlížel vstříc tréninkové dráze.

Ke startu prvního dostihu Trojkoruny jsme nastupovali ve výborné kondici, natěšení na to, jak to všem ukážeme. A taky že ano. V polovině cílové roviny jsme ostatním utekli o pět délek, tuhý boj se za našimi zády sváděl o druhé místo.

Do Derby jsme v žádném dostihu nestartovali, šetřili jsme se. A nastupovali jsme opět ve vrcholné formě. Na závodišti nás přivítalo letní slunce a davy lidí. Spousta z nich na nás vsadila. Když mě šéf vyhodil do sedla, byl jsem šťastný, poznal jsem, že diváky určitě nezklameme.

Z boxů jsme sice špatně odskočili, takže jsme první polovinu dostihu uzavírali pole, ale Šiml si to rozhodně nehodlal nechat líbit. Proto jsem ho při nejbližší pobídl a pomalu ale jistě jsme se propracovali na zhruba sedmé místo. V cílové rovině se pole roztáhlo a já jsem začal hřebečka vyjíždět. Zašvihal ocasem, jako by mi říkal: "Já přece vím, co mám dělat, nemusíš mi to připomínat!" a zrychlil. Vedoucí kůň nám dal zabrat, ale udolali jsme ho a čekal nás zápis do análů, jakožto další vítězové slavného dostihu.

A najednou tu byl vážný kandidát na získání Trojkoruny.

Novináři a různí reportéři nás celé léto nenechali na pokoji, pořád s námi dělali rozhovory, ptali se na kondici, na naše plány, psali o nás v novinách. Až konečně nadešlo podzimní dostihové odpoledne a nás čekal St. Leger.

A já jsem udělal osudnou chybu, kterou si do konce života neodpustím. Nikdy jsem to nedělal, ale ten den jsem souhlasil, že pojedu v jednou dostihu před St. Legerem. V oblouku můj kůň s nevalnými nadějemi zakopl, v té rychlosti nedokázal zkoordinovat svůj pohyb a já jak ve zpomaleném filmu viděl, že se blížím k zemi. Pak už byla jen tma....

Probral jsem se na ošetřovně, ošklivě potlučený s natřikrát zlomenou rukou.

"Nevím, jak to ti koně dokázali, že vás nezabili," kroutil hlavou lékař. Já jsem měl jiné starosti. Mimo to, že jsem bolestí omdléval, jsem věděl, že musím jet v dalším dostihu.

"Vyloučeno!" odmítl lékař rezolutně. "Vy teď musíte akorát do nemocnice."

Snažil jsem se odporovat a vydržel jsem to dlouho. Dokonce jsem doktorovi kecal do jeho práce a radil jsem mu, co má se mnou dělat. Až jsem konečně pochopil, že nic nezmůžu, že nevyskočím do sedla svého koně, že nepojedu zkušební cval, že neodstartuju, že nevyhraju. Alespoň jsem si vydupal, že zůstanu zde na hlavní dostih a teprve pak pojedu do nemocnice. Lékař nechápavě kroutil hlavou, píchl mi něco proti bolesti a v doprovodu jeho půvadné mladé asistentky jsem opustil ošetřovnu.

Cítil jsem se provinile, pod psa, bylo mi zle a věděl jsem, že za to všechno můžu já. Šéf jenom smutně potřásl hlavou a řekl, že se to stává. Sehnal sice narychlo jiného jezdce, na Trojkorunu už nemyslel, ale nic mi nevyčítal. Šimlík nikdy neabsolvoval dostih s jiným jezdcem než se mnou, bůhví jak bude reagovat. Oba dva jsme si začali vyčítat, že jsme dovolili, aby si na mě Šiml tak zvykl a já na něj. A měl jsem strach. Omámeně jsem stál v padocku a sledoval svého koníka. Šéf se najatého jezdce snažil zasvětit do mysli našeho koně.

"Když se mu nebude chtít, nehoňte ho," řekl.

"Žádnej strach. Jde vám přece o Trojkorunu, ne?"

Naskočila mi husí kůže a zatmělo se mi před očima.

"Ne, jde mi o toho koně," prohlásil šéf mrazivě. Jak se jezdec vyhoupl do sedla, naskočila mi husí kůže nanovo. Poprvé ze země jsem poznal, že Šiml má špatný den. Dělal jsem si starosti a nenechal si je pro sebe. Šéf se na mě starostlivě podíval, potom se zamračil, doběhl tu dvojici a přísně křikl: "Nehoňte ho!!"

Měl jsem prašpatný pocit. Všechno je špatně. Bude zle.

Jednání jezdce jsem nepochopil. Trenér mu řekl, že o vítězství nestojí, kůň neměl ani tu nejmenší chuť běžet a on ho hnal bičem, jako by šlo o život. Znovu mi po zádech přeběhl mráz. Jakoby jsem cítil Šimlovy zmatené myšlenky, jeho nerozhodnost. Nikdy jsem ho nenutil, když jsem věděl, že by to nemělo smysl. Teď to byl stejný případ a ten cizí člověk ho nutí běžet rychleji a rychleji. Zvláštní neznámá situace ho ztřejmě vybičovala k obrovskému výkomu. Náhle vystřelil a z poslední pozice se začal propracovávat dopředu. Bušilo mi srdce a v hlavě se mi hodnily všelijaké myšlenky. Nohy se mi třásly a nemohl jsem dýchat. Měl jsem zvláštní pocit, že cítím to co kůň.

Modlil jsem se a bylo mi zle.

Viděl jsem, jak se koně blíží k cíli. V čele cválal můj vyděšený Šimlík, z huby mu odkapávala pěna, celý byl zmáčený potem, oči vytřeštěné. Na bocích zřetelně viditelné stopy po biči.