Champagne


Kdysi to býval vynikající drezurní kůň. Vyhrával, co se dalo, měl rád, když mu lidé tleskali, když cítil, že ho mají rádi, že mu přejí vítězství.
V malé stáji na severu se jedné obyčejné noci narodilo už čtvrté letošní hříbě. Mělo ještě ospalé oči, a špinavě krémovou barvu srsti a chundelatého ohonu. Jako každý přírůstek se mocně oslavilo a jelikož při křtu dokázalo rozbít dvě láhve šampusu, dostalo jméno Champagne. Jeho matka výborně skákala, jeho otec také, ale protože oba měli předky vynikájící především v drezúře, dalo se počítat se vším. Už jako malé hříbě se předváděl, když měl obecenstvo, byl ochoten udělat cokoli, jen když slyšel vzrušené výkřiky a potlesk. Pobíhal po výběhu, prováděl krkolomné obraty a skoky, rád se protahoval pod ohradou a pak se jen tak procházel kolem. Maminky si nikdy moc nevšímal, jen když měl hlad, tak jí vyhledal. Radši dováděl s ostatními hříbaty a pošťuchoval cizí koně. Když přišla doba odstavu, byl ještě malinký, vypadal tak zranitelně, jako že se bez matky nemůže obejít. Do jednoho roku ale krásně narostl, přelínal, byl teď světle hnědý, měl hustou černou hřívu a ocas. Nosní pruh se mu rošťácky klikatil mezi očima a spadal až k vousaté tlamičce. Před třetím rokem poprvé ucítil na svém hřebetě sedlo a jezdce, nejprve se mu to vůbec nezamlouvalo, nelíbilo se mu, že ho má někdo ovládat, že si nemůže povyskočit, když se mu zrovna zachce, že se nemůže rozeběhnout támhle k tomu stromu a pak zase zpátky. Brzy si ale uvědomil, že to není zase tak špatné, když se se svým jezdcem shodne a zadovádět si přece může každý den ve výběhu, kam ho nepřestali pouštět alespoň na půl dne.
Byl to tak elegantní kůň, tak krásný, brzy pochopil, co ten člověk v sedle po něm chce a moc se snažil, vyzařovala z něj radost z práce. Když měl přeskakovat kavalety, nespokojeně pohazoval hlavou, nebavilo ho to. Nejradši by se plavně vznášel před lidma a přijímal jejich obdiv. Přesto se nevzpouzel, když viděl, že na řadu přišly překážky. Ale jakmile vstoupil do drezurního obdélníku, po jehož jedné straně byly lavičky, na nichž občas sedělo pár lidí a mohlo si oči vykoukat, vyklenul krk, zakoulel očima, tiše zaržál a začal působivě zvedat nohy. Netrvalo dlouho a jeho ošetřovatelé a jezdci zjistili, že koníka baví právě drezúra a že je pro ni jako stvořený.
Ve čtyřech letech se poprvé zúčastnil závodů a vybojoval druhé místo. Bylo to něco jiného než se předvádět doma u stáje mezi lidmi a koňmi, které zná, tady ti lidé v pestrobarevném oblečení, ho neznali, ale cítil, že po něm chtějí, aby se ukázal. Dokonce mu jeden pán v klobouku připnul na uzdečku barevnou kokardu. A pak ho dav ocenil ohlušujícím potleskem.
Byl učenlivý, rychle si dokázal do hlavy uložil nové cviky a dělalo mu dobře, když ho lidé chválili a z ruky mu nabídli nějakou dobrůtku. Poznal svou novou jezdkyni, která byla tak lehká, že ji skoro ani necítil v sedle, byla moc hodná, když se nedokázal zrovna soustředit, trpělivě čekala, nikdy mu neublížila. A tak se na ni upínal čím dál víc, stejně jako ona na něj, jelikož spolu trávili spoustu času a bez ní nikam necestoval. Na závody jezdil pořád častěji, někdy daleko někdy docela blizoučko, jen co nastoupil do přívěsu a auto se rozjelo, už zase zastavovalo a jemu se na slunci zaleskla dokonale čistá srst. Hodně se lepšil, byl čím dál dokonalejší a pak jednou brzo ráno, když si pochutnával na ovsu, zarazil ho ten shon kolem. Jindy byl takhle brzo klid, vlastně tu ještě nikdo nebýval. Ale po stáji pobíhali lidé, pokřikovali na sebe, nosili různé věci tam a zpátky, a tak je chvíli se zájmem pozoroval. Zastavila se u něj jeho plavovlasá jezdkyně, pohladila ho po nose a řekla: "Jen se vrať k snídani, krasavče, čeká nás dlouhá cesta."
O hodinu později, když jeho žlab byl dokonale vylízaný a po senu nebylo ani památky, ho vyvedla na dvůr osvětlený dvěma lampami a zavedla ho do známého přepravníku. Něco se děje, cítil to, ale proč jedou tak brzo? Ještě je tma, ještě by měl dřímat. Cesta trvala neobvykle dlouho, hřebec začínal být neklidný, měl žízeň, chtěl si protáhnout nohy, a jako kdyby to zakřičel někomu do ucha, auto najednou zastavilo a v dvířkách přepravního boxu se objevila známá tvářička. "Tady se trochu napij, za chvilku se protáhneme." U nohou se mu objevil kbelík s vodou a za okamžik se dveře za jeho zadkem otevřely a on mohl vycouvat ven. Nejprve se se zájmem rozhlížel kolem, ale brzy zjistil, že je na docela nezajímavém místě u lesa, nic co by připomínalo závodní areál, žádní koně, žádní cizí a zmatení lidé, žádné výkřiky a ržání. Znuděně se pustil za svou jezdkyní. Po čtvrt hodině se opět ocitl přivázaný v přívěsu a auto se znovu rozjelo.
Když podruhé opustil přítmí přívěsu, zabodalo ho do očí slunce, které se už vesele usmívalo na svět. Kolem známý pach vzrušených koní a lidí, spousta veselých barev, obvyklé prostředí a přece působilo tak cize. Poprvé se podíval za hranice a bylo mu umožněno změřit své schopnosti s koňmi z různých zemí. Hlasitě zaržál, aby všichni viděli, že už je konečně tady a že mu ta cesta ani v nejmenším neublížila, že je připraven bojovat. Stál klidně s hlavou vysoko zdviženou, když mu jeho jezdkyně pečlivě čistila srst do ještě většího lesku a zaplétala mu hřívu do copánků a uzlíků. Vesele pokukoval, co se kde děje, zvědavě natahoval hlavu ke každému kolemjdoucímu a nemohl se dočkat, až vjede do obdélníku a uslyší potlesk.
Toho dne odpoledne si zajeli jeden z lehčích stupňů drezury a získali první místo společně s rakouskou dvojicí. To pravé teprve mělo přijít dva dny poté. Champagne cítil, že jeho partnerka je nervozní. Kdyby uměl mluvit, hezky by jí tu trému rozmluvil, vždyť o nic přece nejde. Ale jemu by se taky nelíbilo, kdyby ho lidé neobdivovali. Snažil se ji alespoň rozveselit tím, že si na opracovišti rozverně vyhodil. Ale jezdkyně se málem neudržela v sedle, takže ho zasypala proudem nadávek. Podruhé to vyzkoušel ve stínu vysoké lípy, kdy se hlavou otřel o její břicho a strčil do ní tak mocně, až zády narazila na mohutný kmen stromu. Vzdychla. "Já vim, že mě chceš uklidnit, seš moc hodnej," pohladila ho po nose. "Ale tohle mi fakt nepomůže, miláčku." Přes všechnu nervozitu na hnědáka nasedla a pokusila se ho rozhýbat. Celá se třásla, věděla, že tu jde o hodně. Pak jako by mávnutím kouzelného proutku, jak už to bývá, když vjela do obdélníku a zastavila, aby pozdravila rozhodčí, tréma z ní náhle spadla. Champagne se moc snažil a zajeli spolu doposud nejlepší jízdu. Stali se známou dvojicí i v laické veřejnosti, přicházela spousta pošty nejen pro jezdkyni ale i pro koně, dostávali hory darů, krabicí cukrů počínaje a drahými doplňky konče, lidé je měli rádi a těšili se, až je uvidí na vlastní oči.
Časem se Champagne a jeho plavovlasá jezdkyně ocitli ve finále Mistrovství světa.Další pokrok v jejich kariéře, oba dva se neustále zlepšovali, pouze jejich trenér rozeznal malé chybičky, které neustále pilovali až do úplné dokonalosti. Všichni věděli, že vítězství není potřeba, už jen to, že se dostali tak daleko, je vítězství. Přesto plavovláska nervózně postávala u obdélníku a pozorovala jezdce a koně, kteří byli vylosovaní před ní. Jaké by to asi bylo, kdyby ty hvězdy dokázali porazit? Byl by to krásný vrchol jejich kariéry. Bůhví jestli se to ještě někdy podaří, Champagne už není nejmladší, ani ona nemůže jezdit nadosmrti, pokud by chtěla mít děti. Zničeho nic jí začalo být smutno. Měla ráda atmosféru závodů, a přestože to tak možná nevypadalo, měla ráda i to vzrušení a nervozitu před tím. Z přemýšlení ji vytrhl trenér, už byl čas opohybovat koně.
Celou dobu na opracovišti si s koníkem povídala, vyprávěla mu, jak je dobrý, vzpomínala na to, co zažili, a nahlas přemýšlela o tom, co bude pak. Ruce v bílých rukavičkách se jí zpotily, když zaslechla, že ji vyvolávají. Najednou jí bylo strašné horko, bála se nebude schopná dojet na obdélník, že cestou snad omdlí. Pak všechno následovalo hrozně rychle. Vjezd, pozdrav, různé cviky se střídaly jako ve snu, takovou rychlostí. Připadalo jí, že hřebec ještě nikdy nebyl tolik uvolněný, tolik přístupný jejím požadavkům, tak přesný. Že ona nikdy neseděla v sedle tak jistě a s naprostou oddaností nedávala koňskému partnerovi pokyny. Vyjížděla za ohlušujícího potlesku, tvář zrůžovělou napětím a úsilím. Na digitální tabuli naskočil počet bodů, které jim udělili rozhodčí. Dostali se na první místo. Skočila kolem krku věrnému hnědákovi a děkovala mu. Slzami zmáčela jeho srst a utírala do ní rozteklou maskaru. Pak se otočila k trenérovi, který stál opodál a blaženě je pozoroval. Ani on se neubránil slzám dojetí. Champagne, jako by to cítil, vesele pohazoval havou, hrabal kopytem a tiše řehtal.
Oslavovalo se dlouho, celou noc, zatímco koně si už užívali zaslouženého spánku, a celý další den. A pak už zbýval jen triumfální návrat domů. Ten se ale změnil v katastrofu. Celý den pršelo a silnice byly nezvykle kluzské. V jedné ze zatáček dostalo jejich auto smyk a střetlo se s protijedoucím náklaďákem. V ohlušujícím praskotu kovu a křiku lidí bylo zřetelně znát poděšené řičení zraněného koně. Trenér byl na místě mrtev, těžce raněnou jezdkyni odvezla sanitka a koně se po několika hodinách podařilo vyprostit z beznadějně rozmláceného přívěsu. Hnědý hřebec měl být utracen, ale když se zjistilo, že je to nový mistr světa v drezúře, dva veterináři, co byli přítomní, se po důkladné prohlídce shodli, že by ho měli bez potíží zachránit.
Po dvou letech, kdy měla za sebou složité operace, dlouhé rekonvalescence a učila se znovu chodit, si bývalá jezdkyně drezúry, začala zoufat. Bude sice v pořádku, bude moci znovu jezdit, ale k čemu jí to bude, když po hnědákovi jako by se slehla zem? Už ji přešlo to hrozné období, kdy jenom plakala, litovala sebe, svého trenéra a milovaného koně. Teď měla jediný cíl. Ne znovu se posadit do sedla, ne znovu vyjet na závody, ale najít svého koně.
Tou dobou, stovky kilometrů od ní, stál v bahnitém výběhu hnědý kůň se svěšenou hlavou a ohonem se chabě oháněl po dotěrných mouchách. Dávno už všichni zapomněli na to, že tenhle kůň vyhrával, že je to Pan kůň. Poznal tolik lidí, kteří se u něho střídali, že už nevěděl, kdo je jeho pán. Vozil na hřbetě spoustu jezdců nejezdců, kteří ho bezohledně kopali do boků, a spoustu dětí, které si na památku své první jízdy vytrhly žíně z jeho hřívy. Už dávno se přestal vztekat. Pochopil, že jiné už to nebude, že už nikdy neuvidí svoji jezdkyni, která dokázala být nesmírně jemná a laskavá, a už nikdy neuslyší obdivný potlesk publika. Ve volných chvílích jen tak postával a s přivřenýma očima vzpomínal.
Netušil, že jeho jezdkyně je živá a zdravá, že ho začíná hledat a že se jen tak nevzdá. Řekli jí, že je mrtvý, chtěli jí jen ušetřit trápení, ale když viděli její tvář, její bolest a odhodlanost, museli s pravdou ven. A tak začala pátrat. Nebylo to jednoduché, brzy přestala vyprávět, že vyhráli velké závody, jen ukazovala fotky a popisovala každou jeho jizvičku a báječnou povahu. Brzy přestala i doufat, že kůň našel stejně dobrý domov jako míval. Během dvou měsíců objela spoustu oddílů a závodních stájí, byla ve stálém spojení s Jezdeckou federací, ale její úsilí nemělo žádné výsledky. Zkontaktovala tým veterinářů, který hřebce ošetřoval, a konečně měla pocit, že se dostala na stopu. Že ji to nenapadlo dřív!
Když vcházela do obrovského čistého dvora, srdce jí poskočilo. Jestli je tady, tak se musí mít báječně. Veterináři jí dali adresu člověka, který se hnědáka ujal a poskytl mu dobré zázemí pro úplné uzdravení. Představovala si, jak vstupuje do jedné ze stájí a uslyší radostné ržání a kopání do boxu. Z obláčku snů spadla rovnou na tvrdou zem. Ne, žádný takový kůň tu není, nikdo si na něj nepamatuje. Často sem přijdou koně z nemocnice, aby se dali dohromady, a pak jsou prodaní. Nechali se ale přemluvit k nahlédnutí do záznamů a zjistili, že v den, který jim udala ta mladá nešťastná dáma, skutečně přivezli hnědého hřebce.
Byl to neuvěřitelný řetězec majitelů a stájí, ale byla na dobré cestě ztraceného koně najít.
Pokaždé, když se vydala za další získanou adresou, nacházela stáje a koně v horším stavu než na předchozích místech. Začínala se bát, kde skončí, jak budou vypadat další koně, které ještě uvidí, jak bude vypadat její Champagne, jestli ho vůbec najde.
Pak zase jednou přijela na cizí místo, obešla domek a polozbořené stáje, aby se nejprve sama podívala k výběhům. A on tam stál, pomalu pokyvoval hlavou, oči přivřené. Věděla, že je to on, i když jeho srst byla pokryta několika centimetrovou vrstvou zaschlého bahna. Roztřásla se, srdce jí bušilo jako o závod a po tvářích se jí začaly řinout slzy. Tak ho přece našla, svého milovaného přítele, šampiona.
Pokusila se zapískat písničku, kterou si pískávala ve stájích a ve chvílích volna mezi tréninky. Hnědák prudce zvedl hlavu, když uslyšel tu povědomou melodii a nevěřícně se zadíval na známou postavičku, která se k němu blížila. Pak začal zběsile ržát a skákat, dokud se k němu nepřiblížila, a nakonec ji vtiskl čumák do tváře smáčené slzami.
Nevěděl, jestli je to sen, ale i kdyby za ten pocit to stojí.
©  Zuzana Eliášková


Zpět na seznam povídek