Fríský kůň


Na ten ranč jsem přijela s rozhodnutím, že si hodlám koupit toho nejlepšího koně, kterého tam uvidím. Všichni známí mi tenhle ranč doporučovali, že prý si určitě vyberu. Krásní, dobře vychovaní hřebci, elegantní, šikovné klisny a učenlivá hříbata.
"Dobře, podívám se tam", souhlasila jsem nakonec a o pár dní později jsem se po telefonické domluvě vydala na cestu. Nikomu ale samozřejmě nebudu vypravovat, že si chci nejprve koně prohlédnout sama, jen se tak porozhlédnout po výbězích, to přeci nikomu nemůže uškodit. Lidé, co prodávají koně, mají svůj systém. Nechtěla jsem nikomu nijak ublížit, chtěla jsem se jen v klidu podívat na koně bez vtíravosti prodávajícího. Ano, je to jejich práce prodávat koně, ale to jak je najednou každý kůň bez vady, zvyklý na všechno a stoprocentně zdravý, to se mi vůbec nelíbí. Znala jsem jen jednoho koníka, který byl takový.
Tomu hříbátku jsem pomáhala na svět a později jsem ho vychovávala a stala se z něj nejen krásná a silná ale hlavně spolehlivá klisna. Její matka patřila velice starému pánovi, který už nemohl chodit a já jsem za ním vyjížděla jednou týdně, aby se mohl krásou svého koně pokochat.
Když se narodila ta malá, přinesla jsem starému pánovi ukázat fotografie a slíbila, že až bude silnější, vezmu ji ssebou. On s úsměvem pokýval hlavou a řekl, abych ji dobře opatrovala. Myslím, že tušil, že to černé hříbátko nikdy na vlastní oči nespatří, protože o týden později ve spánku zemřel.
Dlouho se nevědělo, co bude s jeho majetkem a dvěma klisnami, až se našla poslední vůle. Zřejmě ji napsal nebo poopravil ještě ten den, co se rozplakal nad fotografií hříbátka. Tu malou nohatou klisničku odkázal totiž mně.
Takhle jsem tedy přišla k Frískému koni, který za pár let vyrostl v nádhernou moudrou klisnu. Od mala jsem ji zvykala na všechno možné, zpočátku především na sebe samou, a tak se mi povětšinou dařilo, že Angel, jak jsem ji pojmenovala, nikdy nic nepříjemně nepřekvapilo. Snažila jsem se s ní komunikovat tak, aby mi dobře rozuměla, abychom mezi sebou neměly žádné konflikty. Byla moc šikovná, takže nám to výborně klapalo. Když byly Angel dva roky, začala jsem ji zvykat na lonžování a na sedlo a jelikož byla zdravá a silná, ještě před jejím třetím rokem jsem si na ni beze spěchu poprvé sedla.
Kdysi mě jeden člověk naučil, jak opravdu správně zacházet s koněm (většina lidí to totiž neumí) a jak ho správně učit. Jak docílit toho, aby ho to bavilo, aby se sám chtěl učit něco nového, a jak zabránit tomu, aby se nudil. Byla jsem tomu člověku opravdu vděčná, protože on se vlastně zasloužil o to, že Angel i já jsme byly spokojeny. Takže jsme spolu žily a radovaly se několik let, několik krásných avšak velice krátkých let.
Pak se objevil kdosi, kdo nenáviděl koně. Možná nenáviděl všechna zvířata, možná lidi, možná ženy. Jednoho dne jsem šla pro Angel do výběhu, abych ji připravila na přehlídku různých koňských plemen a ona tam ležela v trávě potřísněné krví a sípavě dýchala. Ten pohled byl strašný, ona tak trpěla, nepřála bych to nikomu. Utkvělo mi to v paměti a v noci se mi o tom často zdávalo, ale ten zbytek si pamatuji jen útržkovitě, jako by to ani nebyla pravda ale jen ošklivá noční můra.
Seděla jsem u ní a hladila ji, mluvila na ni, ale spíš jsem uklidňovala sebe než ji. Nikdo si nedovede představit, co prožívala ty poslední chvíle, vypadala smířená, ale občas jako by mě očima žádala o pomoc. Pak se veterinář zeptal: "Můžu?"
Přikývla jsem a na Angelinu černou tvář ukápla slza. Hleděla jsem jí do očí a vyprávěla, jak se dostane do koňského nebe, kde už jí nikdo nikdy neublíží, kde se nebude muset bát a kam se na ni za čas přijdu podívat.
Pak přestala dýchat a její oči zmatověly.
Jak jsem teď stála u výběhu a hleděla na cizí koně, vrátily se mi vzpomínky na mojí krásnou klisnu a oči se mi zaplnily slzami.......
Toho, kdo smrtelně postřelil nádherného Fríského koně, dopadli až za několik týdnů. Mezi tím přišlo o život ještě několik klisen, jen jednu se podařilo zachránit a věřte, měli z toho radost všichni.
........Spatřila jsem totiž - zprvu jsem myslela, že jsem se ve vzpomínkách vrátila o několik let zpět a ve výběhu si hrála s Angel - malé černé stvoření, které se ke mně přiřítilo a vtisklo mi jemný čumák do dlaně, jako bychom se znaly. Byla to Fríská klisnička a já jsem přesně věděla, že ji koupím a za jakoukoliv cenu.
Pro mě to bude ten nejlepší kůň.

©  Zuzana Eliášková


Zpět na seznam povídek