LÁSKA K LÁSCE

Všechno to začalo v den mých dvanáctých narozenin. Tenkrát, to si pamatuju naprosto přesně, jsem si myslela, že dostanu poníka. Cha, byla jsem pěkně naivní. Ale naši moc dobře věděli, jak hodně miluju koně, a tak místo vlastního, kterej by mě mohl za rok přestat bavit (jak říkali), mi máti sdělila, že její brácha je vedoucí jezdeckýho oddílu, a že mě tam prý přijme, když budu chtít. Myslíte, že jsem váhala? Ještě ten den jsem tam drze vrazila. Proč bych se měla bát nebo stydět, když tam byl můj strejc. Jenom mi jaksi nešlo do hlavy, jaktože jsem ho neznala. Jednou mi pak máma vysvětlila, že byli hrozně dlouho rozhádaní. No jo, ale bůhví jak to vůbec bylo.

Celý den jsem chodila po stáji tam a zpátky a furt jsem se zastavovala před boxem sněhobílý polokrevný klisny. Moc se mi líbila, zamilovala jsem si ji téměř okamžitě. Jmenovala se Láska. Možná že ve dvanácti letech bych se zamilovala do každýho bílýho koně, páč bělouš u mě neměl konkurenci. Ale byla to prostě ona, Láska, kdo si získal mé srdce. Taky jsem se hned první den seznámila se stejně starou holkou. Oproti mě byla mazák, i když byla členkou jen o pár dní dýl, imponovalo mi ale, jak se dokáže bavit s těma o tolik staršíma lidma. Už tenkrát na podzim se z nás staly dost dobrý kámošky.

Dva měsíce jsme pilně pracovaly a všemu se pečlivě učily, abychom v prosinci uslyšely: "Tak bažanti, vzhůru do sedel."

Pamatuju si dokonce celkem dobře den, kdy jsme si šly s Ivou koupit přilby, jezdecký boty a myslim, že i bičíky jsme si kupovaly, i když jsme je pěkně dlouho nesměly používat. Ale to je správný. Byly jsme obě moc a moc překvapený, jak je to krutě drahý.

Na den, kdy jsme měly poprvé jezdit, si vzpomínám, jako by to bylo včera. Teplota okolo nuly, padal sníh. A navíc, když jsem přilítla do stáje pozdravit Lásku, muj strejc jí obvazoval levou přední. Jedna cvičitelka s ní prej skákala a Láska si nejspíš namohla šlachu. Veterinář prý přijede co nevidět. Samosebou jsem měla strach, asi jsem to i přeháněla, ale chápejte, bylo mi dvanáct. Radostný očekávání první hodiny jezdeckýho výcviku za několik minut způsobilo, že jsem na Lásku skoro zapomněla. Jezdily jsme s Ivou na lonži v kroku a obě jsme se hrozně převáděly, co všechno jsme odkoukaly. Cvičitelka nás opravovala i chválila i buzerovala, a tak, když naše první slavná hodina jízdy skončila, byly jsme obě unavený. Unavený, trochu rozčarovaný z toho, že hned napoprvé neumíme jezdit jako mistři, ale byly jsme šťastný.

Láska měla tu šlachu prej fakt jen namoženou, takže veterinář doporučil pár dní klid a že prej se přijede podívat. Takže moje milá kobylka si hezky lenošila, zatímco ostatní koně pracovali aspoň dvě hoďky denně. Já vlastně taky lenošila. Ten den jsem si cestou domů zvrtla kotník, a tak jsem sedávala u Lásky v boxu a hrozně nadávala, že budu v jízdě opožděná.

Na Štědrej den se u koní ukázala spousta lidí, dávali jsme si navzájem dárky a bylo veselo. Dokonce i nám mladším dali ochutnat punč. Láska se dala do kupy a já taky, a tak jsme zase obě rajtovaly.

V březnu měla Iva narozeniny, pozvala mě k nim a já byla hrozně hrdá na to, že jsem jí dala móc drahou knihu o koních. Taky jsme se ale asi za hodinu nádherně pohádaly.

Ale prožily jsme dva uplně nádherný a bezproblémový roky u koní. Celkem slušně jsme se naučily jezdit, dokonce jsme už naprosto suverénně rajtovaly sporťáky. A strejc nás nechal jet takový malý neoficiální závody - drezuru a parkur. Jeli jsme čtyři, co jsme tenkrát začínali jezdit společně. Vyhrála jsem a pěkně jsme se nafoukla. Ale byl to strejc, kdo mě s přehledem stáhnul zpátky na zem.

To mi bylo čtrnáct a těsně před prázdninama si Láska zase poranila tu šlachu. Přijel strejcův moc dobrej kamarád, kterej prej koním rozumí moc a moc a zůstal ňákej čas v Praze, aby Lásku uzdravil. Horší bylo, že se s mojí mámou do sebe zbláznili. To víte, já v nejlepších puberťáckých letech, jsem ukrutně řádila a nemohla jsem se s tim smířit. Toho chlapa jsem nesnášela. Ale už dlouho jsem byla tak zaslepená koňma, že jsem si prostě nevšimla, že mezi našima to už několik měsíců neklapalo.

Přibližně dva další roky jsme se všichni zdokonalovali v jezdeckym umění, muj otec si našel jinou ženskou, ale furt jsme bydleli dohromady. A mě nezbejvalo nic jinýho, než se s rodinnou siutací smířit nebo se s ní alespoň naučit žít. Nebylo to hned, ale nakonec jsem si prostě zvykla.

Přesně na přelomu školního roku a prázdnin šlo všechno - víte kam. Naši se rozvedli a okamžitě jsme se stěhovali. Aniž by se mě někdo zeptal, musela jsem zůstat u mámy a ADIOS, PRAHO! Neumíte si to představit. Kamarádi, koně, Láska - všechni zůstali v Praze, všichni zůstali minulostí. Nový bydliště skoro na Moravě. Asi mě mělo těšit, že ten strejcův kamarád má pod palcem spoustu koní, ale mě to spíš bolelo. Kdyby mi bylo dvanáct, brala bych to jinak, vim to.

Hrozně dlouho, možná měsíc, jsem se zavírala ve svym pokoji a brečela do vyčerpání. Cítila jsem se zrazená, nemilovaná, odstrčená. Stýskalo se mi. Mámim přítel mi dal koně, ale já za nim nechodila, nestarala jsem se o něj. Nechtěla jsem žádný úplatky.

Právě po onom měsíci jsem se ráno probudila, oblíkla se a jako by nic zamířila do neznámý stáje. Postarala jsem se o Satana (tak se jmenoval) a vyjeli jsme si ven. To trucování jsem prostě dál vydržet nemohla. Postavila jsem se znova na nohy a začala u cizích koní. Ale jen si nemyslete, že jsem se s tím smířila jen tak. Naopak. Každou chvíli jsem to mámě vyčítala. Ale našla jsem si nový kamarády a s nima trávila zbytek prázdnin. Skoro každej den jsem telefonovala s Ivou, s tátou a se strejdou.

Iva na konci prázdnin přijela a zůstala čtrnáct dní. Měla jsem sto chutí sebrat se a utýct zpátky do Prahy, když mi vyprávěla, že Láska se změnila. Začala prej bejt zlá, málo žrala. Skončilo to tak, že mi před koncem prázdnin volal strejda, že pro mě jede, a že musim dát Lásku do pořádku, jinak že je s ní prej konec.

Tý mojí milovaný kobylce stačilo, aby mě viděla. Pane bože, nikdy bych nevěřila tomu, že kůň se může upnout na člověka, zvyknout si na něj, stejně jako člověk na koně. Dokud jsem to nezažila. Trochu jsme se s Láskou projely, pak se jako by nic pustila do sena a bylo to fajn. Jenže božíčku, jak mi to rvalo srdce, když mě vezl strejda večer zpátky. Málem jsem se zas dala na měsíční trucování, ale koně mi to nedovolili.

Ale Láska byla od tý doby dobrá a já začla chodit zase do školy. Vymýšleli jsme pro prcky různý hry na koních, ale já si pořád musela zvykat.

V září jsem udělala přepadovku ve stáji v Praze, zůstala jsem tam celej víkend a nezapomněla jsem Ivu a strejdu pozvat na svý slavný sedmnáctý narozeniny. A to bylo přesně před tejdnem. Jó, vážení, to mě málem trefil šlak. Nejen z tý spousty nečekanejch dárků ale hlavně z toho jednoho.

Koupili mi totiž Lásku.