NEVĚSTA

Když jsem byla ještě malá holka, bydleli jsme na statku, kde se kromě hospodářských zvířat chovali i koně. Od malička mě naši učili správně s nimi zacházet, starat se o ně a v neposlední řadě i jezdit. Pak se statek zrušil a zvířata se odprodávala a jelikož my jsme mohli na statku zůstat, naši mi koupili bílou kříženku chladnokrevníka a teplokrevníka. Nebyla už nejmladší, ani jsem si ji nepamatovala jako neposedné hříbátko, ale měla jsem ji moc ráda. Vyrůstala jsem s ní.

To byly tenkrát časy. Nic mě netrápilo, ze školy jsem se vyhoupla rovnou do sedla, pak jsem se vrhla na práci, ze stáje jsem zamířila do postele a ráno z postele zpátky do stáje. Všechno, co mi stačilo ke štěstí, byla moje Nevěsta a ostatní zvířata, co na statku zůstala.

Jenže to tak nemohlo být napořád a to jsem tenkrát netušila. Nechápala jsem, proč se najednou musíme odstěhovat, proč koně, co u nás byli ustájení, hledají nový domov. Bylo mi třináct, nejspíš jsem to jen nechtěla chápat.

A tak jednoho letního dne statek osaměl. Všude bylo prázdno, jen Nevěsta se pásla ve výběhu a co chvíli zvedala hlavu a rozhlížela se, kde zůstali její kamarádi. Dvě krávy a dvě prasata, co naši do téhle chvíle vlastnili, skončili na jatkách, jelikož o ně nikdo neměl zájem, naše tři psy si museli vzít sousedi a my se odstěhovali do města do třípokojového bytu v paneláku. Nevydržela bych tam zavřená ani minutu. Já venkovské dítě odchované velkým prostorem, přírodou a zvířaty. Ještě že jsem měla Nevěstu, pro kterou jsme našli bydlení na druhém konci města v malém, nedávno vzniklém oddíle. Trávila jsem tam u ní celé dny a domů - domů - to nebyl můj domov, to bylo moje vězení - jsem se vracela jen na noc.

Pak jednou na podzim mě skolila chřipka. Snad poprvé v životě, vztekle jsem to sváděla na městský smrad a vzpomínala na kobylku. Jestlipak se tam o ni postarají tak jako já, jestli jí něco nechybí,...... přestože jsem jim volala, že nějaký den nepřijdu, že ji můžou brát pod sedlo a aby se mi o ni postarali, nebylo to ono. Vždyť jsem byla zvyklá, pořád se o ni starat sama, věřila jsem jen sobě.

Jednoho hnusného pošmourného deštivého odpoledne, kdy už mi bylo konečně líp a byla jsem rozhodnutá další den obšťastnit kobylku mojí maličkostí, se zlověstně rozdrnčel telefon.
"Pohřební služba," zahulákala jsem vesele, aniž bych tušila, jakou nepěknou souvislost to bude mít se zprávou, kterou uslyším.
"Tady Bláha, to si ty?" uslyšela jsem hlas šéfa jezdeckého oddílu.
"No jasně, už je mi hej, takže zejtra jsem ve stáji jak na koni..."
"No víš...," zarazil se a mě zarazil tón jeho hlasu. "Nevěsta si ve výběhu...."
"Co se stalo?!" zaječela jsem, na těle mi naskočila husí kůže a polil mě studený pot.
"Ve výběhu si vrazila do prsou tyč.......My jsme nemohli...."

Bylo mi zatěžko tomu uvěřit, chvíli jsem jen tak tupě zírala, jak po okně stékají dešťové kapky, a snažila se přesvědčito tom, že jde o špatný žert. Pak ale jako by moje podvědomí všechno pochopilo dřív než já, mi vytryskly z očí hořké slzy a po tvářích mi stékaly na triko. Nemohla jsem promluvit, zalkla bych se, jen jsem jakoby z velké dálky jsem slyšela volající hlas na druhém konci, jestli ho slyším.

Proč ji dávali do výběhu, když jsem řekla, že si to nepřeju? Proč nerespektovali přání majitele koně a platícího zakazníka? Proč ji radši nebrali pod sedlo? Bylo to samé proč....... Před očima se mi najednou promítal film natočený podle mého života. Statek plný zvířat, spousta radosti a zábavy, ráj koní, veselí kamarádi, krásné prázdniny a zimní večery, pak smutek, když statek osaměl, nervozita, co s námi bude, nový domov, a moje krásná Nevěsta, která se vyrovnávala se všemi změnami. Snažila jsem se nepředstavovat si tu hrůzu, co se stala pak ve výběhu a která by se nestala, kdybych nebyla nemocná.

"Škodu ti samozřejmě uhradíme," zaslechla jsem a popadl mě bezmocný vztek.
"Škodu?! ..... Ona nebyla věc! Ona byla živá byost! Vy jste jí zabili! Nikdy mi nemůžete nahradit, co jste mi vzali! Copak vám to není jasné!? Co dělala ve výběhu nějaká tyč nebezpečná pro koně!? Co!!!"
Do pokoje vstoupila máma, nejspíš ji přivolal můj hysterický řev, a nejprve zůstala zkoprněle stát mezi dveřmi.
"Budu vás žalovat!" zakřičela jsem do sluchátka, než ke mně máma stačila přiskočit a vytrhnout mi ho z ruky.

Stočila jsem se jako embryo na posteli a brečela jsem. Ani jsem nevnímala, co máma s tim hajzlem řeší. Ale brečela taky. Jediné, co jsem cítila, byla bolest, krutá křivda, zlo spáchané člověkem na nevinném milovaném zvířeti. Nespravedlnost světa.

Jak asi musela trpět?

Tenkrát mi bylo patnáct.

Po tom, co jsem ztratila svou nejlepší přítelkyni, jsem odešla na školu do Prahy, jelikož jsem se domnívala, že tam na koně nenarazím. Ale mýlila jsem se a měla jsem co dělat, abych se dokázala těm krásným zvířatům, na které mě jenom pohled bolel a kteří se jako naschvál někde poblíž objevovali, vyhnout. V noci se mi zdávaly sny o koních, ze kterých jsem se budila s pláčem a celá propocená.

Celých deset let. Celých deset let jsem se poctivě vyhýbala koním, deset let pro mě byl spánek trestem ne odpočinkem. Bydlela jsem sama v malém bytě, jehož stěny v noci ožili koňmi. Jejich oči na mě hleděly z každého rohu, jejich vyčítavé oči mě děsily, trápily mě.

Za tu dlouhou dobu se mi však jedinkrát nezdálo o Nevěstě. Až jednoho hnusného podzimního dne, podobného tomu, kdy zemřela. Kdo ví, možná to byl ten samý den a ona přišla do mého snu, aby mě zbavila trápení a pomohla mi najít cestu zpět.

Cválala po louce ke mně a radostně ržála. U mě se zastavila a já jako ve skutečnosti cítila její teplý dech a sametovou srst. Vyskočila jsem jí na hřbet a nechala se unášet po cizí krajině. Snad poprvé jsem se probudila s úsměvem a úžasným klidem.

Ten den odpoledne jsem potkala "muže svých snů". Strávili jsme spolu spoustu hodin a zjistili, že si báječně rozumíme. Na víkend mě pozval na, jak řekl, úžasné a kouzelné místo. No, proč bych nejela? Mám trávit další víkend v řadě doma a uklízet? Ne, mám právo si trochu užít.

A tak jsme v pátek odpoledne vyrazili.

Radek se choval hrozně tajemně, nevím, zda mu šlo o to, abych se nic nedověděla předem a aby to bylo opravdu kouzelné překvapení a nebo jestli mi četl myšlenky. Když jsme jeli málo používanou silnicí, která půlila les, zpomalil a soustředěně hleděl přímo před sebe. Zmateně jsem se podívala tím směrem a zjistila, že na malém parkovišti tam stojí modré auto. Zastavil za ním.
"Tak," řekl a uculoval se. "Ty si teď hezky sedneš za volant a já pojedu táhmle tim autem. Počkáš patnáct minut a pojedeš po téhle silnici pořád dál. Tam, kde končí les, je odbočka doleva. Je to taková nenápadná prašná cesta, na ní po dvoustech metrech zastavíš a budeš čekat."
"Ale...," byla jsem překvapená už v tu chvíli.
"Žádný ale, miláčku," políbil mě a vystoupil z auta.

O pár vteřin později už ujížděl pryč a já zůstala sama se svými zmatenými myšlenkami. Překvapení mám sice ráda, ale jelikož nikdy nevím, co mě čeká, bojím se, že to bude hrůza a že se třeba zatvářim nevhodně.

No uvidíme, usmála jsem se. Otevřela jsem si okno a zapálila cigaretu. Kouřit jsem začala, když jsem přišla do Prahy, snad jsem se chtěla potrestat za ztrátu kamarádky, snad jsem si říkala, že když nejsem sebevražedný typ, tak se alespoň budu zabíjet pomalu nikotinem a dehtem a dřív se s Nevěstou uvidím.

Patnáct minut uplynulo, tak jsem nastartovala a pomalu vyjela. Pečlivě jsem sledovala cestu i tachometr a zároveň hledala odbočku. Když jsem ji našla, zatočila jsem a vydala se po neudržované cestě, kde to se mnou házelo na všechny strany. Přesně podle instrukcí jsem po dvoustech metrech zastavila, vypnula motor a čekala.

Z jedné strany jsem měla les, kde se cesta ztrácela a z druhé křoviska, takže jsem nikam neviděla. Zpočátku jsem ani tak nemyslela na to překvapení, měla jsem obrovsku radost, že jsem po dlouhé době vypadla z města do přírody, ale po několika minutách jsem nedočkavě vystoupila a opřela se o kapotu. Zafičel studený vítr, tak jsem pořádně zabalila do svetru a neklidně podupávala.

Nic jsem neslyšela, ale najednou se přede mnou objevili dva koně a na jednom z nich seděl Radek. Za otěže vedl statného bělouše.

Zastavilo se mi snad srdce, přestala jsem dýchat a jenom jsem vytřeštěně koukala. Nevěsta. Oči se mi zalily slzami a aniž bych se mohla nějak ovládat, začaly se mi řinout po tvářích jako vodopády.

Moje Nevěsta.

Nejistým krokem jsem k nim přešla a vztáhla ruku. Když se ke mně kůň sklonil, aby očichal mou dlaň, roztřásla jsem se jako osika.

Radek na mě překvapeně zíral. Netušil, co mi je a jak mi je. Pohladila jsem bělouše mezi očima a po sametovám nose. Pak po krku. Nato jsem ho prudce chytila kolem krku a zavzlykala: "Nevěsto."
"Nevěsta?" zopakoval Radek zmateně. "To byla její babička. Jak to víš? A co ti proboha je?"
"Pane bože, Nevěsto!" byla jsem k neutišení a zmáčela slzami klisninu bílou hřívu a hladkou srst.

Netušila jsem, jak moc mi koně chyběli. Najednou, jako by moje vnitřní stísněnost ustoupila a rozlila se ve mě úleva, jako bych konečně mohla vyplakat svoje trápení, jako bych věděla, že za pár okamžiků bude mít moje dušička konečně klid.
"Děkuju ti, Radku, děkuju!"

Ten den se mi podruhé zdálo o Nevěstě, přiběhla ke mně po louce a přivedla sebou krásné hříbátko. pak zaržála, otočila se a odcválala, ale to hříbě zůstalo se mnou.