Osud klisny


Dobrý den, jmenuji se Laramia a chtěla bych vám vyprávět příběh, který mě postihl. Vzpomínám na všechno jako by to bylo včera, teď když ležím pod stromy v domově, ze kterého mám slíbeno, že už nikdy neodejdu. Společně se mnou jsou tu i Mortimer a Happy Falco, mí přátelé. Tak počkejte zkusím si na všechno vzpomenout.....
Toho krásného dne, kdy jsem poprvé uviděla světlo světa, právě slavila moje maminka jednadvacáté narozeniny a já se vlastně ani neměla narodit. K oplození došlo omylem, když můj otec ucítil u maminky říji a přeskočil ohradu, ale když se to zjistilo, propuklo veselí. Lidé byli rádi, že jejich "hvězda ve stáji", jak říkali mamince, bude mít úplně poslední hříbě. Po několika dnech mě s maminkou pustili na pastvu a já se ihned skamarádila. Do oka mi padl plavý hřebec Mortimer, kterému jsem se jistě líbila i já, protože ke mně hned přihopsal a začal se představovat: "Ahoj, jsem Mortimer, ale můžeš mi říkat Morti." Souhlasila jsem a až do čtyř měsíců mého života se nic nedělo.
Pak jsme, ale jednou zase hráli hru "na splašení" a když jsem utíkala, zřejmě jsem proběhla moc blízko Happyho Falca a on stáhl uši dozadu a začal mě honit. Po pár minutách toho nechal a šel zpět ke své mamince, ale od tédoby mě neustále vyhledával a snažil se mě vystrašit. Jedna klisna, která při porodu přišla o své hříbátko a které jsem se moc líbila, mi řekla, že mě Happy Falco nenávidí, protože jsme se narodili ve stejný okamžik, ale mě lidé oslavovali víc. Na to jsem navrhla, že za to není má vina, ale klisna řekla abych se mu raději nepletla pod nohy.Pokusila jsem se od něj držet dál, ale pak mě napadlo, že bych se s ním mohla usmířit. Vydala jsem se tedy jeho směrem, ale dřív než jsem stačila něco říct obrátil se ke mně zadkem. Já se nemohla bránit jinak, než že jsem udělala to samé. Měla jsem smůlu, že byl chytrý počkal si až vyhodím já a vyhodil až po mně. Bolestivě a nemilosrdně se trefil kopyty do mých spěnek. Bolelo to. Sotva jsem se dobelhala k mamince a začala jí všechno vyprávět. Když pro nás přišli lidé, aby nás zavedli do stáje, všimli si, že kulhám a zavolali veterináře. Ten mi dal na ty spěnky nějakou mastičku a odešel. Až do svého prvního roku jsem jen běhala po pastvinách a nohy se mi trochu zlepšily, protože jsem si mohla kdykoliv lehnout.
V jednom roce jsem se dozvěděla, že mě musí prodat, protože se nevedlo a vypadalo to na krach. Z třiceti hříbat nás museli sedmadvacet prodat. Rozhodla jsem se, že odejdu jedině s Mortimerem, ale odkdy si může sám kůň vybírat ? Muž co se na mě přišel podívat byl známý trenér dostihových koní a jeho svěřenci patřili k opravdové špičce. Jenže už od začátku můj bývalý majitel zapomněl něco říct mému novému majiteli. Moje spěnky. Ty se totiž natolik zlepšily, že jsem je nejen necítila, ale nebylo to ani vidět. Nový trenér ke mně byl hodný a milý. Zdálo se, že mě má rád. Když jsem začala ve dvou letech pracovat na lonži, ozvaly se zase bolestivě moje spěnky. Po čtvrt hodině jsem na ně nemohla už ani došlápnout a po dvaceti minutách jsem je jen bezvládně táhla za sebou. Trenér to nevzdával. Když už se na mě dalo jezdit trénovali jsme na dráze, ale já jsem nedokázala běžet tryskem víc jak dvě stě metrů. Trenér to, ale nechápal, nebo spíš chápat nechtěl.
Po půl roce mě nasadil na první dostih. Do cíle jsem doběhla, totiž do cíle jsem se dobelhala skoro dvacet délek za předposledním koněm. Zadní nohy jsem necítila. V tu chvíli se mi zdálo, že chodím po dvou a v tu chvíli jsem litovala člověka, tvora, který mě tak zraňoval. Můj trenér se nedal odradit, vystřídal mi žokeje a po měsíci jsem běžela další dostih. Zase jsem doběhla poslední, dvacet délek za předposledním. Třetí dostih byl tím nejtěžším a nejhorším zážitkem, který mě dosud potkal. Jel na mě sám trenér. Už od začátku mě šlehal bičem do slabin a po sto metrech jsem poprvé pocítila vlastnost, kterou lidé nazývají nenávist. Uprostřed pole jsem se zastavila a nedbala jsem na rány bičem. Každý kůň, který by cítil to co já, by se postavil na zadní. Já tu možnost neměla. Spěnky pálily a píchaly jak to nejvíc šlo, proto jsem vyhodila zadníma. Trenér mi přeletěl přes hlavu a zůstal ležet. Svalila jsem se také a bolestí jsem přivírala oči. Veterinář zkontroloval rány po biči a hřbet, nohám se vyhnul a to byla zásadní chyba. Možná zapomněl. Do stáje jsem se dostala až po půl hodině a to mě ještě čtyři muži podepírali. Muži !? Nenáviděla jsem muže.
Po měsíci pustili trenéra z nemocnice a ten okamžitě napsal inzerát na můj prodej. Když přijel první zájemce, muž s ledovýma očima, řekl trenér: "je dobrá tak akorát na maso, možná na chov. Jinak je k ničemu !" Řekl to s takovou nenávistí v hlase, musel za mě dát pořádný balík, ale já nejsem vinna. Ten muž s ledovýma očima si mě hned druhý den odvezl. V novém domově jsem se bála snad úplně všeho. Všude byly černé kouty a dva psi štěkali neustále, třeba i na vznášející se stéblo slámy. Hned druhý den mě osedlal starým a ošoupaným vojenským sedlem a vyvedl mě do ohrady, kde na mě posadil svého desetiletého syna. Ten měl naštěstí koně rád. Otec mu vsunul do ruky bič a říkal, kdy ho má použít. Hoch ho použít nechtěl, ale měl na vybranou ? Po dvaceti minutách už jsem necítila nohy. A to ještě přišel jeho třináctiletý syn. Ten zdědil nenávist ke všemu živému po otci, protože mě kopal do boků, škubal otěžemi a šlehal mě bičem. Když mě pustili do stáje hned jsem si lehla a nebyla jsem schopná natáhnout hlavu ani k senu. Druhý den mi hodili do boxu náruč sena a víc jsem je nezajímala. Odpoledne za mnou přišel ten kluk, který mě měl rád, ale co to slovo vlastně znamená, to už jsem zapomněla. "Rád" to slovo jsem naposledy slyšela asi před rokem. Ten kluk za mnou přišel ještě další den a svěřil se mi, že je tu se mnou tajně, ale pak přišel jeho otec a vyhnal ho. Dostal zákaz ke mně chodit a jak se zdálo, tak ho dodržoval. On se bál, já nenáviděla. Takhle se o mě "starali" týden, pak přišel ten muž a osedlal mě lehkým dostihovým sedlem, které ještě smrdělo novotou. Hned jak otevřel dveře boxu, převedl mě přes dvůr do ohrady a pak na mě nasedl a švihnutím biče mě přinutil k trysku. Dvakrát se mnou přecválal výběh a pak bez jakéhokoliv vyčištění mě zase zavřel do boxu. Druhý den se nic nedělo, ani jsem nedostala nažrat a další den mě odvezli na závodiště. Hned od vystartování mě můj jezdec, muž s ledovýma očima, mlátil úplně všude po těle. Po krku, po slabinách i mezi ušima. Do cíle jsem doběhla v závěsu za předposledním a pak jsem se svalila. Nevěděla jsem jestli jezdce mám nebo nemám. Stihl seskočit. Škoda. Pomyslela jsem si ve stáji nenávistivě.
O týden později se na mě přišel podívat kupec, muž. Nepustila jsem je do boxu, nebo alespoň jsem se snažila je nepustit, ale když se jim to podařilo v záchvěvu zoufalství jsem svého majitele kousla do ramene a ke kupci jsem se obrátila zadkem, že ani nestihl postřehnout, že jsem ho nabrala na kopyta a odhodila do uličky. Nevadilo mi co se mnou teď bude. Nic horšího se stát nemohlo a já věděla, že lepší už to nebude. Mýlila jsem se. Druhý den totiž přišla další zájemkyně. Do boxu vešla bez zaváhání a když mě uviděla, rozplakala se. Pochopila jsem proč. Byla jsem v tak zuboženém stavu, že se mi chtělo plakat také. Zavolala veterináře. Nechtěla jsem ho pustit, ale nebyla jsem schopná se zvednout. Alespoň jsem se ho pokusila kousnout. Druhý pokus vyšel. Nabrala jsem ho do lokte, pak mi dal injekci a já se nemohla pohnout, vnímala jsem však dobře. veterinář moje nohy velmi pečlivě ošetřil a snažil se být venku co nejdřív, aby mě zbytečně nedeprimoval. Byl to první muž, ke kterému jsem pocítila sympatie. Přišel, pomohl, odešel. Tak jsem si představovala všechny muže. Pak se bavili o mě a o operaci spěnek. Už prý nebudu moct nikdy běhat, ale pod sedlem ještě budu moct chodit. Potom už šlo všechno rychle. Dokonce mě převezli do luxusní nemocnice pro koně. Ošetřovaly mě jen ženy a na operaci jsem byla uspaná, takže jsem nevěděla, kdo operoval a bylo mi to jedno. Spěnky mě sice po operaci bolely a mě se zdálo, že mi muži zase působí schválně bolest, ale pak přišla moje zachránkyně a řekla mi, že teď už mě nikdy spěnky bolet nebudou, jen když tu chvíli bolesti vydržím.
Já vydržela a několik dní po operaci mě převezla do své stáje. Po pěti dnech mě pustila do výběhu, kde byli dva valaši. A já nevěřila vlastním očím. V tu chvíli jsem si připadala jako dítě Štěstěny, protože ti dva byli Mortimer a Happy Falco. Mortimer mě poznal. Rozběhl se ke mně a já k němu, ale po pár krocích jsem se musela zastavit a počkat na něj, protože jsem ještě občas cítila pooperační bolesti. Mortimer i Happy Falco teď patřili k absolutní špičce v dostihovém světě a lidé kolem nich je měli moc rádi. Když jsem jim pověděla co mě potkalo po tom co mě Happy Falco kopl, moc se mi omlouval. Sice mě prý neměl rád, ale tohle mi nepřál. Stali se z nás tři nejlepší přátelé a já celé noci proplakala ve stáji, když jsem si před očima promítala celý můj dosavadní život. Během čtyř měsíců jsem se zotavila úplně a dalo se na mě zase jezdit. Moje zachránkyně, která patřila k vynikajícím drezurním jezdkyním se mnou začala trénovat na obdélníku. Jestli teď patřil Mortimer s Happym Falcem ke špičce v dostizích, já byla vynikající v drezurním ježdění. Dokonce jsme byli i na mistrovství světa, které jsme vyhráli a také na olympiádě, kde jsme byli druhé za hřebcem a ....... promiňte, nechci to slovo vyslovovat.
Teď ve volných chvílích ležím pod stromy a hlídají mě mojí přátelé Mortimer a Happy Falco. Teď cítím, že jsem opravdu šťastná, ale muže k sobě už nikdy nepustím. Nechci aby mi znovu zkazili život.

©  Veronika Krsová



Zpět na seznam povídek