VOŽRALÁ KOBYLA
Vojta Kiďák Tomáško

Můj kůň je vlastně kobyla, co na hřbetě mě nosila,
když jsem byl ještě malý dítě hravý,
teď ke stáří je praštěná, a když chci skočit do sedla,
kope, kouše, prostě nemá mravy.

Když řeknu "čehý", jde klidně "hot",
když jí dám vostruhy, zastaví krok,
všechno dělá navopak, teď dostala chuť na koňak
a na pravej námořnickej grog.

Cik-cak chodí vod mládí, sem-tam kousne do trávy,
jen vočíčkama přivožrale mžourá,
rum už z dálky zavětří, a já tuším neštěstí,
že se dneska večer zase zbourá.

Když řeknu "čehý", jde klidně "hot",
když jí dám vostruhy, zastaví krok,
všechno dělá navopak, teď dostala chuť na koňak
a na pravej námořnickej grog.

Má kobyla je praštěná, kus světa se mnou sjezdila
a v každým městě po hospodě pátrá,
jak jí mám být příkladem, když mě vidí den co den,
že mi měkne mozek, tvrdnou játra.

Řeknu "čehý", jde klidně "hot",
dám jí vostruhy, zastaví krok,
všechno dělá navopak, teď dostala chuť na koňak
a na pravej námořnickej grog.

Až nás Pánbůh zavolá, tak moje stará kobyla
mě u nebeský brány jistě shodí,
svůj vratkej krok zamíří tam k nebeskýmu šenkýři
a vodtamtud nás nikdo nevyhodí.

Když řeknu "čehý", jde klidně "hot",
když jí dám vostruhy, zastaví krok,
všechno dělá navopak, teď dostala chuť na koňak
a na pravej námořnickej grog
a na pravej námořnickej grog ...