Arabský plnokrevník

Ahoj, chtěl bych se vám představit. Ale mám hrozně dlouhé jméno, které mně dali lidé, u kterých jsem se narodil. Pamatoval jsem si ho, ale už je to dlouho, co jsem ho dočista zapomněl, nikdo mi totiž neřekne jinak než Bělásek. Jsem totiž bělouš. Dokonce i hřívu a ocas mám úplně bílou. Ale pamatuji si, že dřív jsem byl tmavý a postupem času, jak jsem rostl a dospíval, jsem zesvětlával. Moje maminka mi říkala, že to tak je. Byla hrozně krásná a chytrá, věděla úplně všechno, na co jsem se jí zeptal a naučila mě spoustu věcí. Teď vím, že staří koně toho hodně zažili a čerpají většinou ze svých zkušeností. Maminku měli všichni rádi, protože nikdy nikomu neublížila, dokázala potěšit, byla trpělivá a nesobecká.

Na mě byli také moc hodní, ale tenkrát jsem myslel, že to tak je všude, že všichni lidé se k nám, ke koním, chovají tak jako tady. Pravdu jsem poznal, až když jsem vyrostl a změnil majitele. Když jsem byl u maminky, měl jsem se opravdu dobře. Pořád jsem se mohl prohánět po veliké louce s ostatními hříbaty, když jsem měl hlad, zařehtal jsem na maminku, abychom se našli a já se mohl napít. V noci jsme chodili do stáje, tam bylo krásné teplo, i když venku zuřila bouřka nebo když mrzlo. Ale ráno už jsme zase vybíhali na pastviny a bezstarostně si užívali hříběcích let.

Když jsem byl unavený, zůstával jsem u maminky a poslouchal její vyprávění. Měl jsem to rád, když mi takhle povídala, kde všude byla a s jakými lidmi se setkala. Někdy mi také povídala pohádku o bílém koni, který měl na čele roh. Říkala mu jednorožec. Když jsem se zeptal, jestli mi taky takový roh naroste, jen se usmála, potřásla hlavou a řekla: "Vždyť je to přece pohádka." Také mi vyprávěla o tom, kdo jsem. Jsem prý Arabský plnokrevník, s dobrým původem, kterého si mám vážit, mám se podle toho chovat, ale nikdy se nesmím vyvyšovat nad koně bez původu. Oni prý za to nemohou a leckdy dokážou být lepšími společníky než ušlechtilí koně.

Pak mi jednou řekla, že až vyrostu, možná mě prodají a budu mít jiného majitele. Možná prý už se nikdy nevrátím a nikdy už ji neuvidím, ani své kamarády. Bylo mi z toho smutno. Moc se mi tady líbilo a měl jsem to tu rád. Ale maminka říkala, že takový je život koně. Nikdy mi nezapomněla připomenout, abych se vždy k lidem choval s úctou a nikdy na ně nebyl zlý. Že prý nemám kopat, nemám se po nich ohánět zuby a kdyby se mi něco nelíbilo, mám to dát najevo jinak než útěkem.

Když jsem byl o něco větší, ale stále ještě hříbě, maminka si mě zavolala od kamarádů a řekla, že dneska nastal den, kdy se vidíme naposledy. Prý až půjdeme večer do stáje, mě odvedou jinam s ostatními hříbaty. Nechápal jsem proč, vždyť přece maminku potřebuju, nemůžu žít bez jejích pohádek a moudrostí, ale ona pro mě měla opět několik slov a já jsem to tak trochu pochopil. Zůstal jsem do večera s ní a když jsme se loučili, nezapomněla mi připomenout, abych se vždy řídil podle jejích slov a já jí to slíbil.

Od té doby jsem maminku viděl jen jednou, když jela okolo stáje, kde jsme byli s ostatními hříbaty. V sedle vezla štíhlého muže a klusali spolu ven do polí. Zpočátku se mi opravdu moc stýskalo, ale držel jsem se slibu, co jsem mamince dal, a choval se vzorně a za čas jsem na svoje trápení docela zapomněl a na maminku vzpomínal v dobrém a děkoval jí za to, co mě naučila.

Když jsem ještě o něco vyrostl a zesílil, každý den jsem pracoval s takovým starším mužem, kterého jsme měli všichni rádi. Ta práce mě vždycky bavila, protože nebyla vůbec náročná, jen jsem musel pochopit, co mám dělat. Každý den jsme chodili jeden po druhém s tím mužem za stáje, kde nám připnul k ohlávce kus provazu, kterému se říká lonž. Podle pokynů jsme okolo něj buď chodili v kroku nebo v klusu, dokonce jsme mohli i ve cvalu. Ale bylo to namáhavé cválat dokola tím tempem, kterým jsme byli zvyklí běhat ve výběhu, tak jsme se museli naučit cválat pomalu. Za půl hodiny práce skončila, dostali jsme nějakou dobrotu a mohli jsme zase spokojně pobývat ve výběhu.

Taky jsme se každý den učili stát nějakou dobu na třech a pamatuji si, že maminka mi říkala, že je to kvůli tomu, až nás budou kovat. Že musíme klidně stát, aby nám kovář neublížil hřebíkem, co se zatlouká do kopyt. Pak jsme také chodili vedle lidí, oni nás drželi na provaze a my jsme museli jít vedle nich a nezlobit. Nikdy jsem se nenudil, všechno tohle mě bavilo, protože kolem nás byli všichni moc hodní.

Ve dvou letech jsem poprvé okusil sedlo a uzdu. Samozřejmě se mi to zpočátku moc nezamlouvalo, měl jsem pocit, že sedlo mě všude tlačí a že mi brání v pohybu, že udidlo v tlamě mě studí a vůbec že mě všechny ty věci hrozně omezují. Ale když jsem zjistil, že mi to neublíží a vzpomněl jsem si, jak si někteří starší koně chválí vyjížďky pod sedlem, už jsem se těšil, až budu moci povozit člověka. Ale na to jsem čekal až do tří let, kdy už jsem byl skoro dospělý. To už jsem měl hodně síly, byl jsem vytrénovaný z lonžování, z běhání ve výbězích a taky z procházek, na které jsme občas chodili v doprovodu lidí.

Moc jsem se těšil, až se na mě posadí člověk a vyjedeme spolu ven, někam tam, kam jsem viděl tenkrát jet maminku. Ale když se pak na mě jeden muž posadil, strašně mě to vylekalo. Vylekalo mě to, že ho vidím za svým krkem, vylekalo mě i to, že jsem ho cítil, i když nebyl těžký. Ale paní, co stála u mé hlavy, na mě konejšivě mluvila, hladila mě, i ten muž, co na mě seděl, mě také hladil, a tak jsem se brzo uklidnil. Když mě paní pobídla do kroku, zase mě vyděsilo, že se ten muž na mě hýbe, ale oba dva byli moc hodní a brzo jsem zjistil, že mi vůbec neublíží, když mi někdo sedí na zádech, ani že se ničeho nemusím lekat, že to je normální.

O rok později už jsem toho uměl dost a byl jsem spokojený. Vždycky na mě jezdil někdo, kdo se ke mně choval opravdu ohleduplně, a tak jsem jim to oplácel stejně, přesně tak, jak mi radila maminka. Ze všeho nejvíc mě bavilo jezdit po loukách nebo se učit nové věci. Ještě jsem byl sice hodně mladý a měl málo zkušeností, ale vím, že o mě říkali, že jsem velice šikovný a učenlivý. Vážil jsem si toho. Dělalo mi dobře, když jsem věděl, že ze mě lidé mají radost, a tak jsem se snažil ještě víc a vždycky jsem za to byl pochválen.

Chtěl jsem tu zůstat navždycky, ale když mi bylo pět let, přišli se na mě podívat muž a žena, které jsem nikdy předtím neviděl. Ta žena na mě pořád mluvila a hladila mě a docela se mi líbila, ale z toho muže jsem cítil divný zápach a ten se mi vůbec nelíbil. Ale za okamžik jsem zjistil, že to je zápach z dýmky, kterou ten pán zřejmě často kouří. Pak mě vyvedli ven a ta žena se na mě posadila a projela se se mnou po jízdárně. Měla citlivou ruku a vedla mě velice jemně, skoro jsem ji ani v sedle necítil. Pak si na mě sedl ten pán, ale já jsem hned poznal, že není tak zkušený jezdec. I přesto jsem se mu snažil ve všem vyhovět, ale on mě občas zaškubal za otěže a to se mi vůbec nelíbilo. Vzpoměl jsem si na maminku a snažil se mu dát najevo, že mi to nelíbí, natáhl jsem hlavu a trochu s ní pohodil a v tom se ozvala ta žena: "Ten koník ti dává najevo, že máš hrubé ruce, André. Musíš je uklidnit."

"No jo, vždyť jezdím teprve chvíli, však já se to naučím. Ale ten kůň se mi líbí."

Když ten pán opustil moje sedlo, otočil se k mému pánovi, kterého jsem sice moc neznal, ale věděl jsem, že má koně rád, a řekl mu: "Máte krásné a velice šikovné koně, určitě se vám ozveme." A já jsem pochopil, že mě možná tito dva lidé koupí a budu jejich. Nebál jsem se toho, cítil jsem, že by mě měli rádi.

A tak se stalo, že o týden později přijel André a jeho žena znova a zamířili ihned ke mně. Moc jsem jim nerozuměl, co si povídali, ale už jsem věděl jistě, že mám nového pána. Kvečeru mě vyvedli ze stáje na dvůr, kde stálo malé nákladní auto. Než jsem nastoupil, zařehtal jsem, aby pak některý z mých kamarádů neříkal, že jsem se nerozloučil.

Nová stáj byla sice pěkná, měl jsem velký box, hodně světla a také spoustu šťavnaté trávy ve výběhu, ale byl jsem tam sám a bylo mi smutno. Ale paní Linda, tak se jmenovala žena Andrého, to věděla a já jsem o týden později dostal kamaráda. Byl to vysoký, mohutný ryzák s bílou lysinou, jmenoval se Rafael a když jsem ho tak poslouchal, řekl bych, že ze sebe dělal moc důležitého koně, ale protože to byl valach, nechal jsem ho často mluvit, aby si nemyslel, že se nad něj vyvyšuji.

Když jsme spolu poprvé vyjeli ven, André v mém sedle a Linda na Rafaelovi, běhalo kolem nás spousta psů, kteří štěkali, všiml jsem si, že se to Rafaelovi moc nelíbí. Co chvíli uskakoval, pohazoval neklidně hlavou a snažil se psy zasáhnout kopyty. Zeptal jsem se ho, proč to dělá, a on jen odvětil, že nemá rád psy a už vůbec ne drzé psy. Ale paní Linda na něj byla moc hodná a pořád mu domlouvala, až se nakonec zdálo, že se snad uklidní.

"Myslíš, že když ji shodim, že mě prodají?" zeptal se najednou Rafael. Udiveně jsem na něj pohlédl.

"To nevím, ale být tebou tak to nezkouším." Ztřeštěnec, copak mu nestačí, že jsou na nás hodní? Že toho pan André moc neumí, to je fuk, vždyť se to přece naučí. Chce mít pověst nespolehlivého koně?

"Dobře, zkusim to tedy jindy," odfrkl si.

Po pravdě řečeno, zkusil to hned při první vyjížďce a shodil paní Lindu takovým způsobem, že se nezvedla. Večer ve stáji jsem pak zaslechl pana Andrého mluvit s nějakou cizí ženou a říkali něco v tom smyslu, že jeho manželka už nikdy nebude chodit. Čemu jsem rozuměl nejlíp bylo, že koně půjdou pryč. Ach jo, netušil jsem, že koně mají takový život, že se každou chvíli stěhují k jinému majiteli. A to všechno způsobil Rafael. Samozřejmě jsem mu neřekl ani slovo, vždyť on to určitě dobře věděl sám, tak proč bych mu to ještě připomínal.

Od té doby se mi nevedlo moc dobře. Po panu Andrém se mi docela stýskalo, i když jsem u něj byl jen několik málo dní. Pak jsem přišel do stáje, kde bylo asi deset koní. Ani jeden toho moc nenamluvil, boxy byly malé, pořád mezi námi pobíhaly ukřičené děti, výběh jsme neměli a ten mi scházel nejvíc. Hned první den jsem se snažil spřátelit se svým sousedem, ale ten jen odsekl, ať neotravuju, že chce mít klid.

"Je to starý mrzout," ozvalo se z boxu na druhé straně. Otočil jsem se a tam stál kaštanový valach s vzorně pročesanou hřívou. Když jsem vycítil kapku přátelství, hned jsem se dal se svým sousedem do řeči. Vysvětlil mi, že jsem teď na místě, kterému se říká Jezdecký oddíl a že se na nás budou učit lidé jezdit, možná s námi někdy pojedou na závody a zase se budou učit jezdit a tak pořád dokola. "Ty seš mladý, tak se divím, že si tady. Většinou jsou tu starší koně, kteří se jen tak něčeho nevylekají a mají spoustu zkušeností."

"Já se taky nelekám," bránil jsem se. "A vím, že jsem spolehlivý kůň, říkali to o mě všichni."

"Dobře, ale určitě si žil v jiných podmínkách, každý den si pobýval ve výběhu a tam si vybil přebytečnou energii. Tady výběh nemáme, jezdíme hodinu nebo dvě hodiny denně a někdy si ani nezacváláme. Jednou týdně nás vezmou zkušení jezdci ven na pole a tam můžeme cválat. Ale stejně se mi po rozlehlých loukách stýská."

Stejně jsem si ale nemyslel, že by to pro mě mohlo být nějak hrozné. Nevěřil jsem, že se o nás pořádně nepostarají a že budeme celé dny stát v boxech. Měl jsem svou hlavu a žádné podobné zkušenosti.

Hluk ve stáji sílil a já toho začínal mít plné zuby. Copak nikdo z nich nechápe, že my koně máme mnohem vyvinutější sluch než lidé? Najednou se kolem nás začalo motat spousta dětí i dospělých a bylo to tak rychlé, že jsem zůstal ve stáji sám a pomalu jsem si toho ani nevšiml. Kde jsou všichni? Nespokojeně jsem zaržál. Už jsem chtěl jít konečně ven. Zaržál jsem znova, ale nikdo neodpovídal. Copak mě nikdo neslyší? Já chci ven! Vztekle jsem dupnul nohou. Nemám tu ani seno ani oves, nic! Ještě tak, abych se tu začal nudit. Ani nevím, jak dlouho jsem tam zůstal sám, ale ulevilo se mi, když se ostatní vrátili. Oliver mi řekl, že na nich jezdili.

"A co já? Proč jsem nebyl venku s vámi? Nevydržím být pořád ve stáji."

"Podívej," Oliver pohodil hlavou, a tak jsem se otočil tím směrem. Přicházela ke mně vysoká slečna se sedlem. Půjdu ven! Zaržál jsem a neklidně podupával po boxe. Ta dívka na mě hezky mluvila, hladila mě a dokonce se mi představila jako Petra. Její sedlo mi krásně padlo a když na mě nasedla, hned jsem poznal, že umí jezdit a že ví, co má s koněm dělat. Byl jsem moc spokojený a pěkně jsem se snažil, takže když jsem se vrátil do stáje, byl jsem unavený. Ale kdyby mě nabídli výběh, určitě bych nepohrdl.

Druhý den už jsem šel na jízdárnu s ostatními koňmi. Ale sedlo, které mi dali, mě tlačilo na kohoutku, tlačilo mě na zádech a podbřišník se mi zarýval do kůže. Navíc na mě jezdila tlustá dívka, pořád mě kopala a škubala mi otěžemi. Snažil jsem se dát všem najevo, že to není sedlo ani jezdec pro mě, ale nikdo jako by to neviděl. Vůbec jsem netušil, co po mě ta dívka chce, a tak jsem prostě dělal to, co ostatní koně přede mnou. Za hodinu už jsem vážně nemohl, všechno mě bolelo, ale najednou na mě seděl další jezdec. Nebyl sice tak těžký, ale zato stejně ničemný a já toho vážně měl dost. Tak jsem si jednou vyhodil. Víckrát bych to stejně nezvládl, jak mě bolel hřbet. Kluk se mi odlepil od sedla a přistál přede mnou na zemi. Bylo mi ho trochu líto, ale co jsem měl dělat, když nikdo nechtěl vidět, jak mi je. Abych tomu nasadil korunu, vyválel jsem se v prachu a zlomil sedlo. Věděl jsem, že se ho nezbavím, ale chtěl jsem je jen pozlobit. A udělal jsem velkou chybu.

Přihnal se ke mně velký chlap, kterému říkali šéf, a když jsem se vyhrabal na nohy, chytil mě za otěže a začal mě bít dlouhým bičem. Vyděšeně jsem zařičel a snažil se mu vytrhnout, ale držel pevně. Do boxu jsem se vrátil se svěšenou hlavou, potupený, zbitý jako pes a s čerstvou nenávistí k tomu člověku. Oliver byl plný účasti, ale já neměl chuť se s někým bavit. Pak přiběhla ta dívka, co na mě předešlý den jezdila a s kterou jsme si tak dobře rozuměli, Petra. Byla velice rozčilená, vycítil jsem, že to souvisí s mým stavem. Pečlivě mi ošetřila všechny rány, vyčistila mě a moc hezky mi vyprávěla. Uklidňovala mě. Pocítil jsem k ní obrovské sympatie.

"Takový krásný arábek. Jakpak si se sem dostal?" mluvila tichým hlasem. "Byl na tebe zlý, takhle ti ublížil, ale neboj se, já tě budu bránit. Seš šikovný, ale na šéfa si musíš dát pozor. Zítra na tobě nikdo nebude jezdit, máš hrozný otlaky a sedřenou kůži, postarám se o tebe a pak budeš jezdit jenom s mým sedlem. Bude to dobrý, Bělásku."

Vděčně jsem jí položil hlavu na rameno, aby věděla, že jí důvěřuji.

Jenže Petra druhý den nepřišla. Zato se u mého boxu objevil šéf a hodil mi na hřbet těžké, tvrdé sedlo, které silně utáhl. Bolestí jsem vydal šílený zvuk. "Ale ne, to je vojenské sedlo," zaskučel Oliver. "To není pro Araba, to mu nesmíte udělat."

Ale on to udělal. Dvě hodiny jsem musel jezdit na jízdárně, ale už bych si netroufl zlobit, ani kdybych na to měl sílu. Byl jsem rád, že chodím. Znaveně a bez elánu jsem se snažil porozumět jezdci, ale každý krok mě bolel. Když mě konečně odvedli do stáje, lehl jsem si a zůstal ležet. Bál jsem se pohnout, bál jsem se bolesti, otlaky mě bolely a odřeniny pálily jako čert. Oliver byl ustaraný, pořád se na něco ptal, ale neodpovídal jsem mu. Ani jsem nežral, nemohl jsem. I koutky jsem měl od necitelných rukou jezdců poraněné.

Když byla u mě Petra, věděl jsem, že vydržím všechno. Byla na mě tak hodná, opravdu dobře se o mě dokázala postarat. Jako by mi dodávala energii. Ale když někdy nepřišla, nikdo mě nevyčistil, nevybral mi hnůj z boxu a šéf se pokaždé zlomyslně smál. Ale proč?

V té zvláštní stáji jsem zůstal tři roky. Ale cítil jsem, že chřadnu, jako kdybych rychle stárnul. Zhubl jsem a už jsem neměl tolik elánu jako zpočátku. Pomalu jsem zapomínal, co jsem se naučil od maminky, bylo mi jedno jak vypadám a co si o mě kdo myslí. Záleželo mi jedině na Petře a kvůli ní jsem se snažil. Kdyby nebylo Petry, nevím, jak bych vydržel.

Pak jednou přišla a přivedla několik lidí, kteří si mě důkladně prohlíželi. Vycítil jsem, že o něco jde, o něco zvláštního a uvědomil jsem si, kdo jsem a jak mám vypadat. Okamžitě jsem zvedl hlavu, vyklenul krk a zadíval se na ně. Ještě mám svou hrdost a s chutí se ukážu v celé své kráse, i když z ní asi moc nezbylo. Ti lidé pokývali hlavou a odešli. Petra se usmívala a povzbudivě mě poplácala po krku, pak je následovala. Oliver se ke mně otočil a řekl: "Možná se dostaneš pryč." Občas mi připomínal maminku, jak mluvil a jak všechno věděl. Druhý den zase přišli ti lidé a tentokrát mě Petra vyvedla z boxu. Zastavil jsem se u Olivera. "Tak se měj krásně. Buď jim vděčný, že jdeš pryč. Sbohem." Můj kamarád, já jdu pryč a on tu musí zůstat. Zaržál jsem a zaržál jsem ještě několikrát dokud se auto, do kterého mě naložili, nedalo do pohybu.

Vezli mě daleko, ale když jsem mohl vystoupit, zůstal jsem stát a zíral jsem okolo sebe. Obrovské výběhy plné krásných koní, spousta zelené trávy. Než mě ale na pastviny pustili, znova mě několik lidí prohlédlo. Byli hodní, poznali můj dobrý původ, zjistili, v jakém jsem stavu a věděli, co mají dělat. Pak mě Petra dovedla k výběhům a než mě pustila, řekla: "Tady je tvůj nový domov, Bělásku. Tady se budeš mít dobře, tady jsou všichni hodní. Měla jsem tě moc ráda."

Pak mě pustila, rozeběhl jsem se ke koním, ale cosi mě donutilo, abych se vrátil k Petře, položil jsem jí hlavu na rameno a několikát jsem jí zafuněl za krk. Dělal jsem jí to často. Pak jsem poodběhl, zaržál a rozeběhl se k ostatním koním.

Představte si, dlouhou dobu jsem jen tak pobýval na pastvinách a nic jsem nemusel dělat. Cítil jsem, že se mi vracela energie a sílil jsem. Pak mě jednoho dne zavedli ke krásným, čistým stájím a dlouho mě čistili. Po očku jsem sledoval sedlo a přemýšlel, jestli mám dát strach najevo hned nebo počkat, jaké to bude. Vydržel jsem a to bylo správné. Sedlo nebylo sice nejlehčí, ale nikde mě netlačilo, bylo měkké a pohodlné. Cizí dívka se mi vyhoupla na hřbet, skoro jsem ji necítil, ani udidlo jsem necítil. Jezdila dobře, byla hodná, trpělivá a laskavá jako Petra.

Od té doby jsem jí jednou viděl. Přivezla mi kamaráda Olivera, takže už jsem o něj nemusel mít strach a dlouho stála u mě a povídala mi, co je nového. Stýskalo se mi po ní. Ale teď se mám báječně. Dostal jsem se do dobrých rukou, k šikovným lidem, kteří vědí, co dělají. Přál bych to všem koním.