Dneska je to šest let, pomyslela jsem si s úsměvem, když jsem jednoho pěkného jarního dne, vkročila do stáje. Byla prázdná, protože dvě klisny s hříbátky a dva ročci se popásali a dováděli ve výbězích.
Šest let jsem chodila pomáhat do jedné stáje na okraji města, kde se chovali plnokrevní koně, šlo převážně o klisny s hříbaty, odstávčata nebo koně vyřazené z aktivní dostihové činnosti, čekající na nové majitele. Koně měli prostorné čisté boxy, bylo o ně výborně postaráno a většinu dne trávili ve výběhu. Chodila jsem tam zhruba třikrát čtyřikrát týdně, ulevila jsem tak ošetřovali, který zdaleka neměl na starosti jen koně, a když mi vybyl čas, projela jsem některého z bývalých dostiháků nebo některou z chovných klisen.
"Ahooooj holky", zahulákala jsem jako obvykle, když jsem prošla stájí a objevila se u výběhů. Dva neposední hřebečci prudce zvedli hlavy a pomalu se ke mě vydali. Cestou se pošťuchovali a okousávali a najednou se pustili ke stáji cvalem a jen tak tak, že u ohrady zabrzdili.
"Nazdar, klucí," hladila jsem je střídavě po hlavách. "Jakpak se dneska máte, co?"
Tmavý hnědák mi začal prohledávat kapsy a stihnul při tom odhánět i menšího světlejšího hřebečka. Oba byli tak plní energie, něco na tom jaru bude.
"Jen počkejte, za půl roku jdete do tréninku, to vám spadne hřebínek!" zakřičela jsem na ně, když se v roztomilém souboji rozcválali napříč výběhem.
V tu chvíli ke mně dorazily pomalým rozvážným krokem dvě chovné klisny, ryzka Agáta a hnědka Klondike a za nimi spěchala jejich dvouměsíční hříbata ve strachu, aby jim maminky nepláchly.
Hned další volný den jsem objížděla všechny možné stáje a oddíly a hledala něco, kde bych se cítila dobře. Po neúspěšném týdnu hledání jsem zajela ke "svým" koním a hned mezi dveřmi mi došlo, jak moc mi chyběli nejen známí koníci ale i ten klid. Pracovala jsem jako jindy, nicméně s nikým jsem nepromluvila, ani s majitelem koní ani s ošetřovatelem a rozhodnutí hledat jinou stáj sice ochablo ale neztratilo se.
Další týden jsem přijela do jedné vzdálenější vesnice a téměř okamžitě narazila na hospodářské stavení. Nebylo pochyb, že tam nějací koně budou, poznala jsem to ještě dřív, než jsem je uslyšela klapot kopyt a ržání a než jsem ucítila tu známou vůni.
Odhodlaně jsem vešla do dvora. Tam na lavičce seděl zavalitý chlap, břicho mu přetékalo přes opasek u kalhot, na hlavě měl naraženou umaštěnou čapku a pokuřoval.
"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli byste nepotřeboval pomoct s koňma?"
Přivřenýma očima, bez jediného slůvka mě sjel pohledem, a viděl jen hubenou holku, do které by málokdo řekl, že zvládne pod sedlem kteréhokoliv koně jí ukážete, ba že vůbec udrží koňské kopyto.
"Co umíš?" zavrčel.
"Všechno," pokrčila jsem rameny.
"Jezdit s povozem?" povytáhl obočí.
"To ne," zamračila jsem se.
Chlap pokrčil rameny a namáhavě se supěním vstal. "Pojď do maštale." A ploužil se kamsi do rohu dvora. Neotálela jsem a pustila se za ním. Uvidim. Ale to co jsem uviděla, mě moc nepotěšilo, spíš mě to zarazilo. Stáj nebyla moc prostorná, byla tmavá, rozdělená na malé štonty, kde stály dva páry tažných koní a vzadu nějaké hříbě. Koně mohli sotva otočit hlavami, mohli udělat jeden malý úkrok stranou, nemohli si lehnout. Ani jsem se nemusela kouknout na podlahu, podle zápachu bylo jasné, že vykydáno není, a to bůhví jak dlouho. Povzdechla jsem si.
"Tak můžeš začít," chlap se opřel mezi dveřmi a vyfoukl oblak dýmu. Okamžitě mě napadlo, že se mu musím náramně hodit při jeho lenosti, udělá si ze mě levnou pracovní sílu, obrazně řečeno, samozřejmě bych nechtěla ani korunu, budu mu tu dřít jak mezek a on nebude muset hnout prstem. No uvidim, ještě si to rozmyslim, každopádně ten čpavkovitej smrad mě tak štípal do nosu, že jsem byla rozhodnutá, těm koním alespoň vykydat.
"Kam je můžu pustit?" zajímalo mě.
"Koho?"
"No koně přece, kde máte výběhy?"
"Můžeš je pustit na dvůr," zavrčel.
No, začíná to být zajímavé. Koně stojí na štontech a nemají možnost se projít ve výběhu.
Protáhla jsem se kolem prvního koňského zadku k hlavě, málem jsem se tam s tím koněm ani nevešla, jak to bylo úzké, a pozdravila jsem ho. Byl to mohutný ryzák se světlou hřívou, obrovskými kopyty a velkou hlavou. Odvázala jsem ho a opatrně s ním vycouvala. Valach chtěl netrpělivě vyrazit ven, takže jsem s ním měla plné ruce práce a když byl venku ze stáje, rozcválal se po dlážděném dvoře jako zběsilý. No výborně.
"Jak dlouho nebyl venku?" zamračila jsem se.
"V pondělí jsme pracovali v lese," odpověděl neochotně chlap. Pondělí!!! To jsou čtyři dny! Proboha, kam jsem to vlezla? Vrátila jsem se do stáje, soused valacha, co právě řádil venku, začal nedočkavě podupávat a škubat za řetěz. Byl to stejný typ koně, stejně vysoký, stejně zbarvený, jen o něco tmavší, prostě kůň do páru. Málem jsem se mu nedostala k hlavě, jak bláznil, až ten chlap na něj vzal lopatu, zařval a praštil ho po zadku. Zatrnulo mi. Očekávala jsem prudký výpad kopyty, ale kůň zůstal stát jako přimrazený.
"To snad nebylo nutný," neudržela jsem se.
"Chceš mi snad radit, jak mám zacházet se svýma koňma?" zaburácel. Bylo na něm vidět, že by nejradši dodal, že jestli chci být chytrá, můžu rovnou vypadnout, ale uvědomil si, že mě tu vlastně potřebuje na práci. Kdyby mi to řekl, neváhala bych a zmizela.
Po dvou chladnokrevnících jsem vypustila dva těžší teplokrevníky a zamířila k hříběti. A to bylo největší a nejnepříjemnější překvapení, kterého jsem se tu dočkala.
Nebylo to hříbě, byl to zanedbaný kůň, vychrtlý, špinavý, s olysalým ocasem a hřívou. Měl přikleklé nohy a spěnky prošláplé až hrůza. Svíral se mi žaludek, když jsem ho pozorovala. Vyvalenýma očima pořád koulel, otáčel dlouhýma ušima, když slyšel, že jeho druhové ze stáje řádí venku. A měl tak obrovsku hlavu, že jsem si krásně mohla domyslet, jak velký by měl vlastně být.
"Kolik mu je?"
"Dva roky. Poslouchej, koukej si máknout, ať je to hotový, aby mi nezrajtovali dvůr!" zavrčel a odešel. Do očí se mi vkrádaly slzy, nejradši bych utekla zpátky k našim krásným koníčkům, do naší čisté a voňavé stáje, ale copak jsem mohla? Když jsem to viděla, strašilo by mě to každou noc.
Dva roky jsou tomuhle koníčkovi. Je menší než naši ročci. Co ten asi chudák musel zažít, proboha, jak tohle může někdo dovolit? Pomalu jsem ho vyvedla ven, okamžitě se neohrabaným cvalem pustil za ostatními koňmi. Vrátila jsem se do stáje a marně hledala světlo, takže nakonec jsem začala kydat téměř poslepu.
Pak jsem s radostí, že to mám hotové, vyšla před stáj a zhluboka se nadechla. Dvouletý koník ležel na dlažbě a odpočíval, znavený z nezvyklého pohybu. Zamířila jsem k chlapovi, abych se ho přeptala, kde má slámu a seno s ovsem. Odkázal mě na nevábně vyhlížející dvířka od kůlny vedle stáje.
Seno bylo pěkné, to jsem musela uznat, ale sláma napůl plesnivá, prašná a šedivá, vedle na hromadě byly ještě piliny.
"Ta sláma je špatná, mohli by dostat koliku. Nemáte lepší?"
"Tak je uvaž na krátko, aby jí nemohli žrát." když viděl, jak jsem se zatvářila, rychle ale neochotně dodal: "Až budu mít čas, tak pro ní někam zajedu.". Zrovna teď máš čas, ty nechutnej tlusťochu. Zaskřípala jsem zuby, věděla jsem, že když mu tu slámu neseženu já, že nebude. Takže jsem z kůlny vyvezla nějaké piliny, přebrala slámu a hezky jsem koníkům nastlala. Taky jsem jim připravila seno a oves.
Pak jsem jednoho po druhém chytala, přivazovala ke kroužku před stájí a snažila se je pořádně nablýskat. Po úmorné dřině jsem dosáhla výsledků u všech kromě toho dvouletého, ale to se snad časem spraví, když se bude čistit pravidelně. Až teď jsem si vlastně všimla, že je to tmavý hnědák, pod nánosem prachu a špíny byla jeho barva jaksi záhadná.
Když jsem koně zavírala, téměř všichni se vzpouzeli, ani jsem se jim nedivila. A pak jsem hned volala známému a objednala dva obří balíky slámy, které měl přivézt druhý den.
Druhý den sice přijel, já zase čistila stáj a tři koně se procházeli po dvoře, ale tlusťoch byl pryč. Takže jsem balíky zaplatila sama, vzala si účet a doufala, že mi to zaplatí. Jenže tlusťoch přijel v tak špatné náladě, že jsem mu jen řekla, že jsem obstarala slámu a že se vyrovnáme později a utíkala jsem na autobus.
Bylo to krásné přijít pak do známé čisté stáje, kde koně měli vše, co potřebovali. Ale pořád mi nešli z hlavy tamti. Hlavně to dvouleté hříbě, protože tažní koně určitý pohyb mají, i když ne takový jaký potřebují, ale prostě aspoň něco. A to hříbě? Tipla bych to, že je pořád zavřené.
V sobotu, která vždy patřila našim koním, jsem se radši vypravila za těma chudákama, kteří to potřebovali rozhodně víc. Tlusťoch byl zase s chladnokrevníkama venku, ale na papíře byl načmáranej vzkaz, že jestli chci, tak se můžu projet. Já jsem po tom zrovna moc netoužila, ale koně určitě ano. Takže jako obvykle jsem je pustila na dvůr, vyčistila jim stáj a pak prohledávala bedny, jestli by se tam nenašlo něco jako sedlo a uzdečka.
Nic. No co, počkám si na něj, třeba má cajky schovaný doma. Chlap se vrátil asi za hodinu, jeho ryzáci byli zplavení, až jsem se lekla, aby se jim něco nestalo, on je odstrojil a nechal na dvoře s těmi, co jsem ještě nezavřela. Že by pokrok? Rozhodně je nikdy sám dobrovolně nepouštěl.
"Ráda bych vám Honzu a Prince projela, ale nemohla jsem najít žádný sedlo ani uzdečku," mluvila jsem smířlivě, aby si to s tím projížděním nerozmyslel a koně pak zase kvůli jeho blbosti netrpěli ve stáji uvázaní na kraťoučko. Něco nesrozumitelně zavrčel, pak odepnul opratě a dal mi popraskanou uzdečku, co měl před chvíli na sobě jeden z koní.
"A otěže?"
"To musim hledat," zaprskal, ale otočil se, vešel do domu a prásknul za sebou dveřma. Trvalo mu hodnou chvíli než vylezl. Na zem hodil staré těžké vojenské sedlo a provaz a řekl, že otěže nemá.
Výborně. Takže místo otěží budu mít v ruce špinavý provázek, co mě bude řezat do prstů a pojedu bez sedla, jelikož nemínim koním způsobit bolest tim hroznym sedlem, co stejně vypadá značně nebezpečně.
Rozhodla jsem se, že koně ještě nechám na dvoře, ať se hýbou a chytila jednoho z hnědáků, Honzu. Nasadila jsem mu to, co kdysi bývalo celkem obstojnou uzdečkou a přemýšlela jsem, jak se mu dostanu na hřbet. Byl tak vysoký a kulatý, že by veškerá moje snaha vyskočit na něj, byla marná. Pak mě napadlo, že vezmu sebou dvouletka. Doufám, že mě ty dva nevybouřený valaši nesejmou a nepůjdou si svojí cestou.
Když jsme vyjeli ze dvora, měla jsem fakt plné práce a už jsem myslela, že se vrátim. Honza táhl dopředu jako blázen a já ho musela udržet jednou rukou, protože druhou jsem za sebou táhla toho dvouletého, který pro změnu nechtěl jít.
O čtvrt hodiny pozdějc jsem měla ruce jak opice, ale přišla spása. Cestou jsem potkala cizí holku, která se přede mnou zastavila a vyvalila oči, jako to dělává hříbě za mnou.
"Ty jezdíš u tlusťocha?.. totiž u pana Tlustýho?"
"No chodim mu tam pomáhat. Ty ho znáš?"
A tak jsme se zapovídaly. Ta holka, Jana, prý k němu taky dřív chodila pomáhat, mi vzala hříbě a vedla ho za mnou a povídala mi všechno, co věděla. Vyprávěla mi, že Athos (ten dvouletej) se narodil kobyle, co o měsíc pozdějc umřela, takže už jako mláďátko ho uvázali ve stáji do štontu a nebýt prý Jany, nechali by ho tam umřít. Jana ho každý den krmila mlékem a později vločkami, brávala ho ven, když měla čas a starala se o něj. Celý rok si ho vychovávala a dělala mu náhradní mámu. Pak ji ale tlusťoch vyhodil, že mu kazí koně a Athose od té doby neviděla venku, takže byl nejspíš pořád zavřený. Tomu se mi nechtělo věřit.
Došly jsme k louce a já cítila, že musím Honzu trochu prohnat, jinak mě brzo shodí, tak Jana pustila Athose, ať si taky po chuti protáhne nohy. Na chladnokrevníkovi nebo chcete-li těžkém teplokrevníkovi jsem dlouho nejela, proto mě zpočátku překvapilo jakou rychlostí se rozeběhl a jak se vlnil. Nechala jsem ho chvíli běžet podle chuti, přesvědčená že bych ho stejně nedokázala zastavit a pak sem ho postupně zpomalila a převedla do klusu, abychom dvakrát obkroužili louku v klidu. I když jsme toho moc neudělali, cítila jsem, že je unavený, tak jsem dojela zpátky k Janě a sesedla. Opodál ležel stejně unavený Athos a odfrkoval.
Potřásla jsem hlavou. "Tohle neni možný, mě se to vůbec nelíbí."
"Nic se s tim nedá dělat," řekla smutně. "I když mu postavíš výběhy, on tam ty koně stejně pouštět nebude, protože je na to moc línej."
"Athose je mi nejvíc líto, takovej život si jako mrňous nezaslouží."
"Kup si ho," pokrčila rameny. "To je jediný možný řešení. Ovšem otázkou zůstává, jestli ti ho bude chtít prodat."
Jana na mě čekala na louce s Athosem, když jsem se vrátila s druhým koněm, který byl snad ještě nadupanější než Honza. Pak mi pomohla odvléci koníka před dvůr a tam mi ho předala, že dál nesmí, ale domluvily jsme se, že za dva dny se tu sejdeme zase.
Když jsem za dva dny přijela, přivezla jsem sebou novou uzdečku a když už jsem byla v "koňskym krámě", nakoupila jsem nějaké vitamíny a taky novou ohlávku pro Athose. Všechno samozřejmě bylo pečlivě vypsané na účtu a výrazně podtržená cena. Kdypak mi to tlusťoch zaplatí? Taky nejsem jen bezedná kasička, ze které se může vybírat podle libosti.
Tažáci mi starosti nedělali, ti byli vděční, že je zase beru ven a zatěžuju je jen svojí muší váhou a ne obrovským povozem, takže se chovali slušně, ale mladej Athos mi nedal spát. Po patnácti minutách venku byl naprosto vyřízený a chtěl si lehat a my měli co dělat, abychom ho dostaly na louku, kde si může v klidu odpočívat a odkud nás nikdo nevyhodí. On chudák asi nevěděl, jestli si má radši lehnout a ulevit tak svým nohám nebo jestli se má proběhnout a využít možnosti popást se.
K tlusťochovi jsem mohla dojíždět jen třikrát týdně a to nestačilo. Bylo mi jasné, že koně by se nedostali ven a nebyli by vykydaní, protože tlusťoch zpohodlněl ještě víc. Proto jsem ho přesvědčila, že potřebuju Janu, aby mi pomáhala, aby vykydala, když nemůžu přijet a vzala popřípadě koně ven. Další pracovní síla zadarmo ho natolik nadchla, že zapomněl na to, jak ji vyhodil, a byl celý šťastný, že už nebude muset dělat vůbec nic.
Pokaždé jsem si oddechla, když jsem přijela do naší stáje, byla to pro mě oáza klidu, začínalo mi to připadat jako koňský ráj. Čas, kdy jsem s nikým ve stáji nepromluvila ani slovo a nikdo se mnou už dávno pominul a vše se vrátilo do starých dobrých kolejí. Když jsem ale viděla naše krásné plnokrevníky, o které bylo vždy perfektně postaráno, už jsem se nemohla dočkat, až pojedu za těmi, co takové štěstí neměli a alespoň trochu jim přilepšim.
Objednala jsem veterináře na očkování a odčervení, takže tlusťochův dluch zase o něco vzrostl a já už bych ty peníze docela ráda viděla. Takže, když veterinář odjel, zašla jsem za ním a ukázala mu všechny možné účty, v kterých bylo už nějakých pět tisíc korun.
Ale tlusťoch samozřejmě neměl čas, když viděl, že si jdu pro peníze, tak jsem si řekla, že to ještě chvíli vydržím. Vydržela jsem to půl roku. Dluhy vyskočily k patnácti tisícům, ale koně se měli dobře, dostávalo se jim pohybu, i když ne takového jaký by potřebovali, bylo o ně postaráno, nenechaly jsme je s Janou nikdy na holičkách. Athos už vypadal trochu líp, ale ve srovnání s cizími koňmi byl samozřejmě v hrozném stavu.
Na začátku prosince už jsem ty peníze opravdu potřebovala, takže jsem zase zašla za majitelem a tentokrát byla neoblomná.
"Podívejte se, dlužíte mi patnáct táců, za ten půl rok, co se vám tady o to starám a já už nemínim dýl čekat. Potřebuju ty peníze."
Tlusťoch mlčel.
Vzpomněla jsem si na větu, kterou mi Jana řekla, když jsme se poznaly: "Kup si ho." Chtěla jsem Athose, moc jsem ho chtěla, strašně jsem si na něj zvykla, toužila jsem odstěhovat ho k nám do stáje, zajistit mu lepší život.
"Pokud nemáte peníze, měla bych pro vás návrh," mrkla jsem po něm. "Koupila bych od vás Athose."
Zamračil se, bylo vidět, že moc přemýšlí a vduchu počítá.
"Je vám k ničemu. A bude vám k ničemu, jestliže nebude mít dostatek místa, aby se mohl vyvíjet. Už teď je jasné, že nikdy nebude takový jako ostatní koně, jen když se podíváte na ty jeho nohy. Nikdy nebude moct tahat. A nikdy ho ani neprodáte za slušný peníze. Proto vám nabízím obchod. Dejte mi pět tisíc na ruku a Athose k tomu."
"To si se zbláznila, ne?!" vyštěkl a v očích se mu zablesklo. "Má větší cenu, než deset tisíc! Má původ, dobrej původ....!"
"K čemu mu ten původ bude, když je valach a bude x let trvat, než se celkově zlepší?" chvíli jsme se takhle hádali, nakonec jsme se dohodli. Dá mi tři tisíce, já mu dám účty v té samé hodnotě a až si přijedu pro Athose, vymění mi ho za zbylé účty.
Výborně. Athos sice neměl cenu ani deseti tisíc, ale když jde o koně, jsem schopná udělat všechno, i když je to nelogické.
Veselá jsem přijela do naší stáje domluvila si ustájení vlastního koně a jeho přepravu a o týden později už jsme pro něj jeli. Já měla v kapse smlouvu a zbylé účty a jako by ze mě pomalu odpadávaly kusy té obrovské tíhy, co jsem pociťovala.
Když jsme vjeli do dvora, zjistila jsem, že tlusťoch není přítomen a navíc že není k sehnání. Až když přiběhla Jana, sdělovala mi, že sedí v hospodě. Člověk, co pro Athose přijel, neměl času nazbyt, ale když se zašel podívat do stáje, všimla jsem si, jak se mu zlobou a lítostí zablýskly oči a nic nenamítal, že musím jet do vesnické hospody.
Ale tlusťoch cuknul. Měla jsem chuť ho tam přede všema zfackovat, když mi řekl, že si to rozmyslel, že mi ho nedá, že si ho chce nechat, že nemá zájem o to, aby šel pryč.
Dohadovala jsem se tam s ním snad hodinu, pak jsem s pláčem vyběhla ven a omluvila se pánovi, co pro nás přijel. Čekala jsem všechno možný jenom ne tohle, s takovou možností bych fakt nikdy nepočítala. Copak Athos bude muset nadosmrti strádat? Žít v takový díře, v takových podmínkách a nepoznat nic lepšího?
Bylo mi zle, bylo mi z toho tlusťocha vyloženě na blití, popadl mě takový vztek, že kdyby v tu chvíli přijel do dvora, neudržela bych se a propíchla mu pupek vidlema.
Odjela jsem domů, za našimi koňmi, abych se uklidnila, ale nepomohlo mi to. Athos mi prostě nedal spát.
O týden později tlusťoch opět souhlasil s tím, že mi Athose nechá. Byla jsem chytřejší a nechala si to od něj napsat na papír, kdyby chtěl zase provést to co minule. Navíc jsem mu řekla, že mu dám ty účty, až když bude Athos u nás ve stáji. Tvářil se mrzutě, ale neprotestoval.
"Nemůžete se mi divit po tom, co jste udělal minule," pronesla jsem slaďoučkým hláskem.
A tak se konečně o víkendu Athos dočkal nového domova.
Oči valil víc než kdy jindy, když jsem ho zaváděla do stáje, uši mu plandaly kolem hlavy, jak je neustále otáčel, aby zaslechl, co nejvíc neznámých zvuků a nemohl se nabažit boxu, kde se mohl pohodlně otočit a dokonce si lehnout. To také po půl hodině zkoumání udělal a víc se o nic nezajímal.
Vrátila jsem se k tlusťochovi, předala mu účty a smlouvu a odnesla si svoje věci, rozhodnutá, že se sem už nikdy nechci vrátit. O koně bude postaráno, je tam Jana a já už bych na to neměla ani nervy ani čas.
První den ve výběhu Athos lítal jak blázen s odstavenými hříbátky a nejspíš mu nešlo do hlavy, jaktože je nemůže dohonit. Po necelé půlhodince se unavil tak, že se svalil do sněhu a vleže se pokoušel najít nějakou trávu.
Trvalo to dlouho než se dal jakžtakž dohromady, nohy se mu moc nespravily, ale dokázal stát, chodit a běhat jako normální zdravý kůň.Teď je to obr kůň, ochotný a snaživý pod sedlem, hodný, mohou se o něj starat i malé děti a mohou na něm i jezdit.
Jediné, na co si nezvykl, je, že ho pravidelně každé ráno pouštíme ven a že se nemusí bát toho, že bude zase pořád zavřený. Ráno nedočkavě vyráží z boxu bez ohledu na lidi okolo sebe a není to zrovna dobrý pocit. Nejspíš už se toho bude nadosmrti bát a je jen na nás, jestli se nám ten strach podaří alespoň zčásti potlačit.
Pořád mě ale hřeje u srdíčka dobrý pocit, že jsem mu poskytla to, co mu dva roky chybělo.
© Zuzana Eliášková
Zpět na seznam povídek
Prostě jsem se pohádala, už ani nevím kvůli čemu, samozřejmě to byla nějaká hloupost, jak už se to tak stává, ale já odcházela zdrcená, zčásti smutná, zčásti pěkně vytočená a naštvaná a hlavně rozhodnutá, že si najdu jinou stáj, kde budu mít nějaké kamarády a kde mi rozhodně musí být líp. Samozřejmě že mě později napadlo, že jinde mi líp být nemůže, že už jsem na výhradně koňskou společnost tak zvyklá, že bych nic jiného asi nevydržela a když ano tak ne dlouho.