Bílé myšlenky

"Prodám atraktivního bělouše...," zrak jí padl na inzerát, který se na stránce časopisu nijak nelišil od ostatních. Od malička pro ni byl bílý kůň sen, který se určitě někdy splní. Vždycky si říkala, až budu velká, až budu mít peníze, ... Teď měla všechno, co si tenkrát přála, zbývalo jen ještě ztracený sen najít a splnit si ho.

Ale bylo to zvláštní. Co ji přimělo otevřít časopis na téhle stráce a podívat se zrovna na to místo? Jako by ten inzerát nějakou podivnou silou poutal její pozornost.

Bez přemýšlení zvedla sluchátko žlutého telefonu a vyťukala číslo.

"Co je, sakra?" cizí muž podrážděně vyštěkl.

"Dobrý den, nezlobte se, jestli obtěžuju," zarazila se. "Volám kvůli vašemu inzerátu. Mohl byste mi o tom koníkovi něco říct?"

Mužův hlas se najednou změnil. Zněl vesele a dychtivě, pořádně to vlastně nedovedla popsat, ale zajímalo ji, co je za tou změnou. Dozvěděla se, že jde o pětiletého teplokrevníka s bezvadným exteriérem, dobrými skokovými a drezurními předpoklady, vysokého, stoprocentně zdravého. Když ji zajímal charakter, muž kvapně prohodil, že už nemá čas, ale že je samozřejmě úplně normální.

"Prosim?" odpověď ji rozhodně neuspokojila.

"Na ceně se můžeme dohodnout, až ho uvidíte."

Povzdechla si, když jí nadiktoval adresu na opačném konci státu. Jak to udělá, když nemá auto? Ale co! Nějak si poradí, svého snu se jen tak nevzdá. Zalarmovala několik svých přátel a známých, ale žádný nebyl ochoten opustit od svých plánů a jet, jak říkali zbytečně, víc jak dvě stě kilometrů.

Nevzdám se, říkala si vduchu. A přemýšlela, proč to dělá. Co ji k tomu neznámému koni tolik přitahuje? Nikdy ho neviděla, nikdy o něm neslyšela, prakticky o něm nic neví, tak co se to s ní, sakra, děje? Připadalo jí, jako by ji k tomu cosi nutilo, ale nedokázala to vysvětlit. Prostě věděla, že musí.

Druhý den ráno nastupovala do autobusu. Pojede sice dlouho, ale její dušička bude mít klid. Opět měla ten zvláštní pocit, že ví, proč to dělá a přitom nevěděla nic.

V poledne stála uprostřed náměstíčka cizího města a bezradně se rozhlížela kolem. Najednou to zase ucítila. Ohlédla se přes rameno a spatřila úzkou nenápadnou uličku. Věděla, že tudy vede její cesta. Jak na to přišla? Co se to děje? Do čeho se to pustila? Nic nechápala, ale šla za hlasem, který ji vedl.

Pak ho spatřila a byla si jistá, že je to on. Stál na konci výběhu a pozoroval ji. Byl tak krásný. Najednou vyhodil a rozeběhl se po louce. Když se u ní ocitl blíž, zapochybovala. Všimla si, jak je pohublý, má slepenou a špinavou srst. Jeho hříva a ocas připomínaly dredy. Odvrátila se a chtěla pokračovat v cestě. Pak se ale překvapeně otočila zpět ke koni.

"Seš to ty," pronesla tiše a dlouhou dobu na něj zírala.

"Pani, pani," malý chlapec ji tahal za kabát. "Nekupujte ho."

"Ale proč ne?" podivila se a podívala se zase na bělouše. Stál dvacet metrů od ní a pohazoval hlavou. Věděla, že ho musí koupit.

"On je zlej. Zabil tátu."

"Oni ho nekrmí, bijou ho, on pořád řičí, pořád je tady."

"Co se stalo tátovi?" ráda by se to dozvěděla, ale možnost už se jí nenaskytla. Kluk se najednou vyděšeně otočil a utíkal k náměstí. Ohlédla se. Mířil k ní vysoký silný muž ve špinavé zástěře.

"Co vám ten kluk navyprávěl?" vyštěkl. Poznala hlas z telefonu.

"Nic," odpověděla zaraženě. "Cestou mi vypadly cigarety," vytáhla krabičku z kapsy. "Přinesl mi je."

Byl to divný chlap, vůbec se jí nelíbil, měřil si ji pohledem, jako by nevěděl co s ní.

"Přišla jsem kvůli tomu inzerátu," vyhrkla, aby přerušila trapné ticho, z kterého jí naskakovala husí kůže. Všimla si, že bělouš sklonil hlavu, přilepil uši na šíji a několik kroků couvl, když ten chlap rozhodil rukama.

"Prohlídněte si ho," kývl hlavou směrem ke koni. "Já mám moc práce, za chvíli se vrátim."

Otočil se a dlouhými kolébavými kroky zamířil zpět. Zamračila se. Bělouš vztyčil hlavu, nastražil uši a upřel na ni zrak.

"Vůbec nevim, o co tu jde," zavrtěla nechápavě hlavou. Chvíli se s koněm pozorovali navzájem, pak podlezla ohradu a vydala se k němu. Nemohla si nevšimnout, jak se začal řást po celém těle a když byla od něj tak na dva metry, poděšeně uskočil. Zblízka nevypadal dobře, nemohl mít lehký život. Dobře, koníčku, zkusíme to jinak, pomyslela si. Odcouvala zpět k ohradě, na kterou se posadila, aniž by z bělouše spustila oči. Po chvíli vytáhla knihu a začala si číst. O hodinu později se bělouš ocitl u ní, opřel jí hlavu o koleno a pozoroval ji smutnýma očima. Pomalu ho pohladila po nose.

"Jdu si promluvit s tim chlapem, když nejde on za mnou. Nenechám tě tady, krasavče," seskočila z ohrady a zamířila tam, kam ten muž před ní. Kůň kráčel v ohradě pomalu za ní.

Vešla do dvora. Tam byl ale nepořádek. Staré zrezivělé zemědělské stroje byly všude možně, vypadalo to tam jako na skládce. Všude se válely odpadky a celý dvůr nepříjemně páchl. U jednoho stroje si všimla uškrcené krávy, vedle ní jiná, strašlivě hubená, konzumovala něco neidentifikovatelného, viděla mrtvou slepici, prasata, která málem ani nepoznala, jak byla vychrtlá a špinavá. Proti ní se rozeběhl pes, cenil zuby a vrčel. Skákal na třech nohách, čtvrtá vypadala jako useklá, ještě na ní byli zbytky krve. Zvedl se jí žaludek, chtěla utéct a zapomenout, co viděla. Ale nemohla. Soucit se zvířaty a pocit nespravedlnosti jí to nedovolil. V jejích silách bylo odvést toho koně, o zbytek se postarají jiní.

"Haló!" zavolala, když spatřila toho pána.

"Řikal jsem přece, že za váma přijdu!" obořil se na ní, ale ona dělala, že si toho nevšimla.

"Kolik za něj chcete?"

"Šedesát tisíc," vyštěkl po chvilce přemýšlení.

"Mhm. Mohu vidět jeho papíry?"

"Nevim, kde jsou. Musel bych je hledat! A mám práci." dodal rychle.

"Takže nemá papíry?" zeptala se líbezně.

"Padesát tisíc," vykřikl vztekle.

"Mhm, samozřejmě mi ho převedete pod sedlem, že?" pokračovala. "Ráda bych viděla, jak se nosí, jak skáče a co všechno umí."

"Nikdo tu neni, já na to nemám čas!"

"Mhm, žádnej zázrak to nebude, že? Je vůbec obsednutý?"

"Čtyřicet!" zařval. "Níž nejdu."

"Dobře, ukažte mi alespoň očkovací průkaz."

Chlap mlčel. Měřil si ji malýma zarudlýma očičkama. Nejraději by ji uškrtil. Přemýšlel, co mu od ní hrozí, nevěděl, na čem je, co si může dovolit a co ne.

"Ten kůň vůbec nevypadá, jak jste mi ho líčil..., mohla jsem si ušetřit cestu," zalhala trošičku, věděla, že by stejně přijela, protože ji to sem táhlo.

"Když ho nechcete, tak co tady ještě otravujete?" zařval. "Zmizte, mám práci."

"Jsem z Okresní veterinární správy," zalhala znovu klidně. Musela to risknout. Nic jiného jí nezbývalo. Chlap ztuhnul, byl v koncích? Co když mu napaří pokutu? Věděl dobře, že nechová zvířata v odpovídajících podmínkách, věděli to i lidé z vesnice. Ale všichni se ho báli, kdo ji sem mohl poslat? Jenže teď to viděla i ona, viděla to nejhorší, co mohla.

"Tak kolik?" zachraptěl.

"Deset," odpoveděla s úsměvem a vytáhla z desek dvě stejné smlouvy, které si napsala už doma a do nichž stačí doplnit jen několik údajů. "A nikdy jsem to tu neviděla."

"Dvacet," odporoval nejistě.