Dívka s koňskou duší

Teď leží v nemocnici a umírá. Nikdo neví, kolik času jí zbývá. Bože, já ji miluju, proč to musí být zrovna ona, koho voláš k sobě?

Když jsem ji poprvé uviděl, bylo jí šestnáct let. Zabil se jí táta, když se opilý snažil seběhnout se schodů, aby ji zbil jako psa a přitom se mu zamotaly nohy, až sletěl po hlavě dolů. Rozrazil si spánek o ostrou hranu jednoho schodu.Okamžitě volala své tetě, která pracuje u nás v cirkuse a byla to její jediná příbuzná, že nechce do žádného ústavu, aby si ji vzala k sobě. Vlastně jí volala často už předtím. Pamatuji si, že paní Krausová se vždycky někam zavřela s telefonem a pak na zbytek dne odjela (pokud jsme byli zrovna v hlavním městě) nebo nám oznámila, že se vrátí o víkendu a pokud jsme byli v cizím státě, velice dlouho hovořila s neteří po telefonu. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že otec Sandru často bil. Po jeho smrti ji paní Krausová přivezla k nám a následně navštívila mého otce, zda by ji tu nenechal pracovat. Jenže můj otec nebyl žádný dobroděj, paní Krausová musela použít nejen svůj šarm, ale musela říct celou pravdu, což se Sandře vůbec nelíbilo, ale otce to samozřejmě šokovalo a nechal se obměkčit. A tak u nás Sandra zůstala. Hlídala děti, pomáhala tetičce s učením, dělala i práci asistentky.

Zanedlouho jsem si všiml, že se neustále potlouká po stájích, hladí koně, mluví na ně. Nemohl jsem si také nevšimnout, že koně si ji nesmírně zamilovali a pokaždé ji nadšeně vítali. Za pár týdnů si získala nejen všechny koně, ale i děti. Byla to zvláštní dívka se zvláštním kouzlem, kterému jsem brzy propadl. Běhal jsem za ní jako blázen, ale ona měla oči a srdce jen pro koně a pro děti. Tak jsem se rozhodl, že koně budou naším pojítkem. Jednoduše jsem se jí zeptal, jestli chce naučit jezdit. Když váhavě souhlasila, okamžitě jsem osedlal svého vraníka a vyjel s ním do cvičné manéže. Předváděl jsem jí, jak má na koni sedět, jak se chovat, prostě ty nejzákladnější základy. Pak nasedla a kůň okolo mě kroužil na lonži. I když jí šlo všechno naprosto výtečně, nezavřel jsem pusu celou hodinu a začal jsem chraptět. Pak se mě zeptala, jestli to může zkusit sama, bez lonže a já , protože jsem byl do ní po uši zamilovaný, jsem souhlasil. Řeknu vám, sedl jsem si tenkrát na zadek a otevřel ústa úžasem. Když teď na to vzpomínám, neubráním se úsměvu, ale tenkrát jsem se naštval. To, co mi předvedla, obsahovalo i prvky vysoké drezury. Překroky, piruety, pasáž i piaf. Na několik minut jsem oněměl a pak jsem se do Sandry pustil hlava nehlava. Jestli ji baví dělat ze mě blbce, proč mi to neřekla, že jsem si nemusel vykřičet hlasivky a tak podobně. S nevinným úsměvem mi odpověděla, že jsem se přece neptal, zda umí jezdit. Vlastně to byla pravda.

Kdyby to bývalo šlo, zamiloval bych se do ní ještě víc.

Držel jsem svou manželku za chladnou ruku a dokázal se usmát. Oplatila mi úsměv. Vypadala unaveně, ale nedokázal jsem ji teď opustit. Řekl jsem jí, na co jsem si vzpomněl, Sandra se usmála znovu.

"Dostala jsem tě, viď?" řekla tiše.

"Už tenkrát jsem tě neskutečně miloval. Víš to?"

"Ano," přikývla a zavřela oči.

Den ode dne jí bylo hůř. Nedokázal jsem se pořád smířit s tím, že nás brzy opustí.

Když jsem se tenkrát uklidnil, vysvětlila mi, že často a ráda pomáhala u koní, majitel si ji oblíbil, půjčoval jí různé chytré knížky, naučil ji jezdit a dokonce, jelikož dobře věděl o její situaci, jí začal platit za práci, i když Sandra peníze hrdě odmítala. Jednoduše řečeno - spousta lidí ji měla opravdu ráda, s výjimkou jejího otce.

Každý den, když měla Sandra volno, půjčoval jsem jí svého koně, aby mohla trénovat. Stále však nepřestávala přehlížet mé city, čímž mě hrozně rozčilovala a moje sebevědomí velice trpělo.

Po dlouhých týdnech, kdy se s naším cirkusem už dokonale sžila, si jí konečně všimnul můj otec. Všiml si jejího jezdeckého umění i toho, jak ji všichni koně nezměrně milovali a udělali by pro ni i nemožné. (Mimochodem stejně jako já). A konečně i mého otce napadlo, že Sandra by mohla být velký přínos pro náš program, a tak se rozhodl, že ji připraví na vystoupení.

Poprvé vystupovala s šesti koňmi ve Švýcarsku, kam se uchylujeme každou zimu, téměř po dvou letech u našeho cirkusu, u naší rodiny - jak říkáme. Volnou drezuru vždy předváděl jen můj otec a najednou se v manéži místo principála objeví mlaďounká dívka s obrovskou trémou, které se ale zbavila, když si s koňmi začala vyměňovat své myšlenky. Nikdo nikdy nepochopil, jak to s těmi koňmi dělá. Měla prostě ten dar, dokázala myslet jako kůň, čímž si ta nádherná zvířata získala. Všichni koně, jako by ožili, když vstoupila do stáje, jako by bojovali o její přízeň, ale ona pro každého měla vlídné slovo a pohlazení. Žádného neošidila, milovala je všechny stejně, jako oni milovali ji.

Bože a já ji pořád nepřestal milovat a ji stále zajímali jen koně. Snížil jsem se až k tomu, že jsem lítal za kdejakými slečnami a vodil si je k sobě, jen aby Sandra začala žárlit. Ale vůbec nic takového se nestalo, chovala se ke mně stejně jako dřív. Mile, příjemně, kamarádsky, ale ne tak jak jsem si přál. Nechápu, jak jsem to mohl vydržet čtyři roky. Byl jsem blázen.

Zrovna měla dvacáté narozeniny. Seděla ve stáji a škádlila malé nedávno narozené hříbě. Přišel jsem k ní, popřál jsem jí všechno nejlepší, podal jsem jí obrovskou kytici růží a jednoduše jsem jí řekl, že ji miluju. Usmála se a políbila mě. Na to mi řekla to samé.

"Proč ti to trvalo čtyři roky, než jsi mi to řekl?"

Zase mě překvapila.

Začali jsme spolu žít. Sandra se stala uznávanou umělkyní jak v sedle tak na zemi a mě otec zacvičoval na roli principála. Se Sandrou jsme prožívali nejkrásnější období našeho života. Před svatbou i po svatbě. Milovali jsme se skoro až bláznivě, nemohli jsme bez sebe vydržet ani hodinu. Věděli jsme, že budeme nadosmrti šťastní, že se nepřestaneme milovat. Cítili jsme to a takový pocit, možná jste to někdy zažili, je něco nádherného. Svatba, jak už bývá u cirkusu tradicí, se konala na konci představení. Sandra v krásných bílých šatech pošitých perlami vjela do manéže na bílém Španělském hřebci jako nejkrásnější princezna, kterou kdy kdo viděl. Poslední jsem vjel do manéže já na vysokém vraníkovi a když bylo po všem, odjížděli jsme se Sandrou bok po boku a loučili se s publikem. Svatební obřad se konal spíše pro diváky jako zpestření programu, ale i pro nás to byl obrovský, nezapomenutelný zážitek.

Sandra otevřela oči a sevřela moji ruku. Cítil jsem to, přestože ji síly rychle opouštěly.

"Miláčku, kde je Thomas?"

"Ve škole, lásko, chceš, aby přišel?" nesmím se rozbrečet, ne tady.

"Ne, tak je to v pořádku, musí se učit."

Zavřela oči a znovu usnula.

Narodil se nám krásný syn, takový tmavovlasý důkaz naší lásky, jak Sandra s oblibou říkávala. Rostl jako z vody, maminka se brzy vrátila do manéže a pracovala s koňmi. Když náš syn začal chodit do školy, Sandřin lékař si nás oba pozval a bez cavyků nám sdělil, že moje manželka má zhoubný nádor, který už bohužel nejde operativně odstranit, neboť je moc pozdě.

Pak šlo všechno neskutečně rychle a o měsíc později už Sandru museli hospitalizovat. Nikdy nezapomenu, jak se naposledy loučila s publikem, jako by věděla, že už nikdy neuslyší ohlušující aplaus, že se už nikdy neukloní před desítakami lidí, že nebude koním po představení děkovat za spolupráci, že už nikdy z vystoupení nebude mít radost a požitek. Viděl jsem ji poprvé plakat.

"Miláčku," Sandra se opět probudila. V očích se jí zaleskly slzy, které přede mnou chtěla marně skrýt. I mně přemohla lítost.

"Starej se dobře o Thomase," pohlédla mi do očí. "Miluju tě."

Sklopil jsem zrak, nesměla vidět, že pláču, ale pak jsem se jí znovu statečně podíval do očí.

"Taky tě miluju."

Hleděla na mě, ale její oči už mě neviděly.

Rozplakal jsem se.

Když jsem se večer vrátil domů, zašel jsem do stáje. Koně začali zběsile ržát a divoce bili kopyty okolo sebe. Cítili smrt, cítili, že zemřela jejich přítelkyně, že je opustila dívka s koňskou duší.