Hafling

Když jsem poprvé přišel ke koním, bylo mi dvanáct let. Neuměl a nevěděl jsem vůbec nic. Jen jsem nezměrně miloval koně a chtěl jsem s nimi žít. Za pár týdnů už jsem byl u koní jako doma a zvládal jsem všechno, jen jezdecký výcvik mi dělal problémy. Pomalu jsem začínal věřit tomu, že už se mnou nikdo nic nesvede a já se nikdy nenaučím jezdit, ale žádný učený z nebe nespadl a nesměl jsem se vzdát, ať se děje, co se děje. Vydržím, i kdybych měl každou minutu přistát na zemi.

Ve stáji byla mimo jiné březí haflingerka, která každou chvílí čekala svoje první hříbě. Byla to krásná ušlechtilá kobylka, které si všichni moc vážili, i když jako jediný poník mezi teplokrevnými koňmi působila poněkud zvláštně. Přesto to byl nejkrásnější kůň ve stáji.

Pak to konečně přišlo a já měl štěstí, že jsem toho mohl být svědkem. Byla zrovna sobota a já měl službu ve stáji, tudíž jsem tam musel být už v šest hodin ráno. Hledal jsem někoho, kdo by mi přidělil práci a ve stáji jsem našel několik lidí, jak tiše stojí u boxu a koukají na ten zázrak a já jsem se k nim samozřejmě připojil, poněvadž jsem nikdy nic podobného neviděl. Bylo to zvláštní vidět, jak na svět přichází nový život, byl jsem z toho tak divně vesele naladěný, neumím to ani popsat. Pak na nás zamžoural těma krásnýma očima a holky, co tam se mnou stály, se rozplakaly. Byl to hřebeček a já jsem si tenkrát řekl, že až vyrostu a budu mít peníze, že si ho koupím, že mi ho nikdo nevezme. Od narození jsem mu neřekl jinak než Brouček. A tak jsme s tím hříbátkem vlastně vyrůstali jako noví členové oddílu.

Časem se můj antitalent zázračně proměnil v obrovský talent, jak jsem často slýchal. A po třech letech už jsem mohl jezdit na závody, kde jsem hned napoprvé vybojoval třetí místo, i když tréma mě před parkurem úplně rozklepala.

Hříbátko vyrostlo v krásného hřebečka, který si pomalu zvykal na sedlo. Hodně jsme se spolu spřátelili, byl jsem u něj od narození každou volnou chvíli a pořád jsem mu něco povídal. Největší radost mi udělalo, když jsem takhle jednou přišel a on mě přivítal zařehtáním.

Po základní škole jsem odešel do školy do Kladrub a do svého oddílu jsem dojížděl jen o víkendech. Po Broučkovi ale i po ostatních koních a kamarádech se mi samozřejmě stýskalo, ale aspoň za víkendy jsem byl vděčný. A teprve když jsem si mohl na toho krásného hřebečka sednout a hodinu, někdy i víc, pobývat v jeho sedle, to jsem pak byl skutečně šťastný.

Jenže pak zničeho nic, jak už se to někdy stává, nastaly v oddíle finanční problémy a koně se museli rozprodat. Z dvaceti koní jich zůstalo jen šest. Broučka si koupila stará hodná paní, a tak jsem místo do oddílu jezdil k ní, abych mohl být se svým koníkem. Už to nebylo ono, ale já a kůň jsme byli pořád spolu a to bylo hlavní. Vnuky té staré paní jsem učil jezdit a i když měli poněkud obhroublejší chování, dařilo se mi je držet na uzdě. Nevypadalo, že by Broučkovi ubližovali, když jsem byl přes týden ve škole, a tak jsem byl relativně klidný a spokojený.

Bohužel stará paní záhy onemocněla a za čas to s ní už vypadalo špatně. Rok po tom, co si koupila Broučka, zemřela. Její děti ho prodali a mně dalo obrovskou práci ho najít a obrovskou práci přemluvit nového majitele, abych za ním mohl o víkendech jezdit. Za čas jsem zjistil, že se Brouček nemá zrovna nejlíp. Vypadal unaveně a nešťastně, možná moc pracoval a málo odpočíval, určitě nedostával správné a dostatečné krmení. Pomalu ale jistě hubl, dělal jsem si starosti, a tak když jsem přijel, snažil jsem se mu přilepšit. Ani jsem na něm nejezdil, aby měl alespoň o víkendu odpočinek. Jen jsem dbal na to, aby měl dostatek sena a ovsa a celý den jsem ho nechával ve výběhu.

Pak ho prodali znova a tou dobou mě opustilo štěstí. Nepodařilo se mi zjistit, komu a kam ho prodali. Nechtěli mi to říct, a tak jsem se pokoušel Broučka najít pomocí inzerátů. Ale ani na ty mi nikdo neodpověděl. Dělal jsem si veliké starosti, a tak jsem se musel uklidňovat tím, že se určitě dostal do lepších podmínek a že se má velice dobře.

Ani po několika dlouhých měsících jsem nemohl zapomenout. Znova jsem zkoušel všechny možnosti, jak ho najít ale opět bezvýsledně. Byl jsem v koncích.

V devatenácti letech jsem úspěšně odmaturoval a odstěhoval jsem se do Krkonoš za prací. Nejprve jsem pracoval jako ošetřovatel koní na jedné farmě a postupně jsem se vypracoval až na trenéra a správce a nakonec jsem se zamiloval do dcery majitele. Měl jsem tam spoustu přátel a ti všichni mi pomáhali Broučka hledat. Tři roky jsem ho neviděl ani o něm nic neslyšel. Pomalu jsem přestával doufat, ale byla to právě moje dívka, která mě povzbuzovala do dalšího pátrání.

Když mi táhlo na dvaadvacet, věděl jsem, že na horách je můj domov a že se nikdy zpátky nevrátím. Pak jsme si jednou udělali s přítelkyní výlet za mými rodiči a dostali jsme na starost moji neteř. Celé dopoledne křičela, že chce na pouť a nakonec už jsme si s ní opravdu nevěděli rady. Nenechala si namluvit, že lepší by byla zoologická zahrada, že je tam spousta zvířátek a zábavy. Prostě musela jít na pouť. Tak jsme s rozloučili se zoologickou zahradou a vydali jsme se tam, kam chtěla malá.

To bylo něco. U každého stánku se zastavovala, všechno chtěla koupit, na každé atrakci se chtěla povozit, děti jsou prostě neuvěřitelné. Já i moje přítelkyně už jsme byli uchození, pomalu ale jistě nám ubývala energie, zato moje milá neteř se právě rozjížděla.

Když jsme večer, unavení a značně otrávení, mířili domů, museli jsme se ještě zastavit u poníků. Ti chudáci tam chodili dokola celý den, na tvrdém povrchu bylo vysypáno trochu pilin, nikde jsem neviděl žádnou vodu ani seno ani oves. Nechápal jsem to, ani jsem nebyl schopen slova, jen jsem kroutil hlavou. Pak jsem řekl, že už bychom mohli jít, že se na to nemůžu koukat a v tom se ozvalo zběsilé zařehtání a jeden z poníků sebou začal neklidně škubat a poskakoval na místě, co mu krátký řetěz dovolil.

Pohlédl jsem na něj a překvapením po mně přeběhl mráz. Šel jsem k tomu koníkovi blíž a pečlivě si ho prohlédl. Hladil jsem ho, mluvil jsem na něj a bylo mi do pláče. Broučka jsem tu nečekal. Vypadal tak sešle a staře, vypadal tak malý a zranitelný. Hlavně byl úplně zničený. Teď pořád tiše řehtal, nepřestával poskakovat na místě, až se tlustý špinavý muž, což byl nejspíš majitel, rozčílil a chtěl se po Broučkovi ohnat dlouhým tlustým bičem. V tu ránu jsem přeskočil provizorní zábradlí, vytrhl jsem tomu chlapovi bič z ruky a zlomil jsem ho vejpůl. Zůstal jen překvapeně koukat. Vrátil jsem se k Broučkovi a už se od něho nehnul. Za pár minut jsem prosebně pohlédl na přítelkyni a ona jen kývla, pochopila, že v tu chvíli nejsem už ničeho schopen a vložila se do toho.

Spustila dlouhý přesvědčivý monolog směrovaný k panu majiteli. Mluvila o koních, o etice, o ochranářích, pak se zeptala na cenu za Broučka. Špinavý chlap vyslovil takovou sumu, až jsme oba dva ztuhli úžasem. Takovou cenu měl Brouček určitě před pěti, šesti lety, ne teď. A tak přišel na řadu znovu dlouhý monolog, trochu jiný než ten minulý, ale v jádru stejný. Nakonec nás moje přítelkyně s vítězoslavným úsměvem opustila a za pár minut byla zpátky. Napsala ručně dvě stejné smlouvy, které oba podepsali, pak muži předala směšnou, spíše symbolickou, částku a pouť jsme nakonec opouštěli společně s Broučkem a plní elánu.

Chudák, byl tak strhaný, že trvalo několik měsíců, než se dal do pořádku. Ale hory, dobří lidé a láska ho vrátili zpátky do normálního světa. A už nikdy nebude trpět.

Navždycky už zůstaneme spolu.