LÁSKA K LÁSCE II.

Ta krásná běloučká kobylka je moje vlastní. Dostala jsem jí k sedmnáctým narozeninám, když konečně všichni zjistili, že já bez ní nemůžu žít a ona beze mě. Za čtyři roky, co jsem chodila do Jezdeckýho oddílu jsme si na sebe strašně zvykly, a pak jsme byly od sebe téměř násilně odděleny, když se moji rozvedený rodiče rozhodli od sebe odstěhovat.

Můj táta s tou jeho čekali přírůstek, tak sám mámě navrhnul, abych bydlela s ní. Co na tom, že ten její frajer má pod palcem x koní, že x koní vlastní a rozumí jim jako málokdo. Jak jsem asi měla bejt spokojená, když jsem se najednou ocitla víc jak dvě hodiny jízdy autem od Lásky? Na řidičák jsem neměla roky a vlakem cesta byla neuvěřitelně dlouhá.

Trvalo to jenom tři měsíce do mých narozenin. A Láska byla nejen se mnou a napořád, ale byla moje! Pak jsem si připadala jako na vrcholu šťěstí. Pořád jsme byly jenom spolu, jezdily jsme, blbnuly ve výběhu, občas jsme svezly ňáký děcka. Učení mi šlo do ledna úplně samo, vůbec jsem se nemusela učit, na pololetnim výzu jsem měla kupodivu vyznamenání. Praxi jsem dělala v kanceláři u koní, takže mi to vůbec nepřipadalo nudný, no prostě všechno bylo uplně bezvadný. V druhym pololetí mi musela začít pomáhat Iva, která za mnou jezdila z Prahy jednou za měsíc, jelikož jsem se s učením dostala do starých kolejí a každou známku jsem si musela vydřít. Ale na konci jsem nepropadla, a tak jsem s chutí a se smíchem hodila všechny sešity a učebnice do skříně a užívala si prázdnin.

Pak přišly osmnáctý narozeniny, oslava dospělosti a Lásce bylo devět. Ještě i po tom roce mi připadalo, že nic víc k životu nepotřebuju, že jsem nejšťastnější na světě. Chodila jsem do třeťáku, Iva mi pořád pomáhala, pořád za mnou ochotně a ráda jezdila.

A pak v prosinci, když napadla spousta sněhu, jsem se normálně zamilovala. Teda ne jenom já, ona se zamilovala i Láska. Jely jsme takhle z vyjížďky a mě napadlo, že se zastavím v kanceláři, jestli nepotřebujou pomoc. Tam poblíž stál kluk, kterýho jsem nikdy neviděla s hrozně krásnym koněm. Láska byla vturánu jak na trní, poskakovala neposedně kolem a nejspíš se chtěla honem honem seznamovat. Já jsem pro změnu zrudla uplně všude (ještě že mrzlo, měla jsem se na co vymluvit), rozklepala jsem se jak drahej pes a bála jsem se i sesednout, aby mě vůbec nohy unesly.

Dřív nebo pozdějc bych stejně musela dolu, tak nač to odkládat? Ale ať na mě proboha tak nezírá. Kupodivu jsem neupadla, když jsem přistála na sněhu, Lásku jsem přivázala a honem rychle zmizela v kanceláři. K mýmu zoufalství Kamila pomoc nepotřebovala, ale stejně jsem se nedokázala otočit a vyjít ven, když jsem věděla, že tam pořád je. Hlavně jsem se vůbec nechápala. Nikdy se mi nic podobnýho nestalo, většinou jsem byla až nezdravá suverénka. I Kamila si toho všimla, jelikož se mě zeptala, co se mi stalo. Než jsem ale stačila odpovědět, zmerčila jsem oknem, jak Láska ladně opouští místo, kde jsem ji uvázala, s vazákem mezi zubama.

Vystřelila jsem ven jak z praku. I když má ten kluk určitě sílu, tak obrovskýho hřebce neudrží, když se kolem něj bude motat kobyla. Jenže jak jsem za okamžik zjistila, on to vůbec nebyl hřebec, ale velice slušně vychovanej valach. Než jsem k nim doběhla (byla jsem slušně zafuněná), ti tři se už stihli seznámit. Láska se zamilovala, valach se zamiloval a já taky. Bohužel k mý smůle jsem měla hroznej zásek, takže ten kluk (Dan se jmenoval) si musel myslet, že jsem totálně blbá kráva. Když jsme s Láskou odcházely do stáje, nadávala jsem si do všeho možnýho i nemožnýho. Přivítala jsem obvyklý ruch a shon ve stáji jako záchranu.

Najednou Láska nemohla vystát Satana, kterej stál vedle ní a na kterýho do tý doby nedala dopustit. Teď se po něm začla ohánět a vztekle kopala do stěn boxu. Chudáček malej, když má vedle sebe takovou ženskou.

Co se ale nestalo. "Božský" Dan měl svýho koně ustájenýho v oddílový stáji jako já, což mi před tim neřekl, takže se tu objevil asi půl hodiny po mně, načež jsem byla opět naprosto mimo. Láska začla zběsile řehtat, nejspíš nechápala, proč její nová láska nemůže stát vedle ní místo toho odporného Satana (takhle jsem její výraz pochopila), a tak mě napadlo, že nedá pokoj, dokud nebude po jejím. Odešla jsem brzo, jak jsem měla všechno hotový, abych se s tim klukem nemusela znova bavit, když jsem dneska tak zaseklá. Když jsem ráno přišla, valach (na boxe měl napsáno Benjamin) obýval box vedle Lásky. Ta se tvářila nadmíru spokojeně, zatímco Satan na druhé konci stáje pohoršeně a uraženě.

"Večer, když si odešla, tak oba začli dělat neskutečnej bengál," řekl Dan, "tak jsem musel dát Bena vedle ní nebo by nebyl do rána klid."
"Hm, bezva," prskla jsem. "Ještě jsem neslyšela, že vy se koně zamilovali na první pohled. To jsem zvědavá, jak se bude chovat venku."

Hned jsem se to taky rozhodla vyzkoušet, protože jsem hrozně trnula, že teď nebude chtít udělat ani krok bez Bena a že bude nesnesitelná. Zaplať pánbůh za její výcvik, za dobrýho trenéra a tak dále. Bylo to s ní jako obvykle. Popravdě řečeno, kdyby to tak nebylo, vůbec nevim, jak bych se zachovala a co bych měla dělat. Ale Láska je Láska.

Dan se hned, co jsem přijela, ptal, jak to probíhalo, tak jsem odsekla, že fajn, že mám vychovanýho koně. Líp jsem se cejtila, když jsem si hrála na nepříjemnou slečínku. Dva měsíce jsem to takhle hrála, až se se mnou Dan přestal bavit uplně, jenže mi nedocházelo proč.

Nepříjemným chování jsem se vlastně bránila. Asi proti klukům. Pak jsem jednou vyvážela kolečko s hnojem ze stáje, tak jsem se něj zabručela, ať laskavě dovolí.

V tu chvíli mě prudce popadl za loket a odtáhl do kouta, kde se do mě pustil. Že prej nevěděl, že jsem taková blbá husa, že se chovám jak pitomá puberťačka, že to nechápe a vůbec. Vzteky jsem se klepala, ale nepustil mě ke slovu. Říkal, že jsem se mu od začátku líbila, že si myslel, že to mezi náma bude fajn, ale že jsem jenom potvrdila jeho domněnku, že holky, co maj koně, jsou nafoukaný, arogantní a blbý nány.

To už mi začínalo bejt do breku, poněvadž moje obrana byla dokonale podkopána. Hlavně jsem si uvědomila, že jsem se opravdu chovala, jak on říkal a hrozně mě mrzelo, co si o mně myslel, když taková vůbec nejsem. Nemohla jsem nic říct, protože on pořád mluvil, ale to už jsem ho nevnímala, pak mě pustil a odešel a já jsem se normálně rozbrečela. Když jsem se pak za půl hodiny uklidnila, začala jsem si nadávat, vztekle jsem do všeho kopala a mlátila, jak jsem blbá. Tejden jsem dumala, jak z toho ven, takhle to přece nemůžu nechat, aby si tohle myslel, když je to uplně jinak.

A tak jsem se pak odhodlala, šla jsem za nim, omluvila jsem se, jak jsem se chovala a poctivě bez vytáček jsem mu to vysvětlila a nezapomněla jsem podotknout, že sama sebe nechápu. No a tak jsme byli najednou kamarádi. I když z mý strany to bylo ze začátku trochu nesmělý.

Pak za mnou přišel ten máminej frajer, jestli bych prej nechtěla Lásku připustit. Řekla jsem, že si to rozmyslim a během týdne mu dám vědět. Vlastně ještě ten samej den jsem věděla, že ano, že dám svý kobylce možnost okusit mateřství.

A hned v květnu Láska přišla o panenství s krásným černým teplokrevníkem. Těch dalších jedenáct měsíců, kdy jsme čekaly na mrňouse, se stalo několik věcí. Iva mi sdělila, že vážně uvažuje o koupi svýho oblíbenýho Scotta a že by se chtěla přistěhovat sem, jelikož za těch pár let se tu stihla zamilovat. Máma začala bláznit, že by chtěla ještě dítě a my s Danem už jsme nebyli kamarádi, ale - no jak bych to řekla - no prostě jsme spolu začali chodit. V březnu se Lásce narodil krásnej tmavej hřebeček, kterýho jsme oslavovali dva dny a pokaždé jsme ho překřtili. Láska za otce zřejmě považovala Bena, jelikož to byl jediný kůň, kterého k prckovi pustila.

Takže takovýhle bylo pokračování našeho společnýho příběhu, celkem pěkný, ne? Jsem zvědavá, co se bude dít dál, nebojte se, hned vám o tom dám vědět.